Ukážeme vám, kudy vedla cesta od displeje z kalkulačky k displeji iPhonu a co nás čeká v budoucnosti.
Jednou z nejmladších displejových technologií je OLED (Organic Light Emiting Diode). Takový displej je tvořen mřížkou miniaturních LED diod, přičemž jeden OLED pixel obsahuje tři mikrodiody: červenou, zelenou a modrou (RGB). Speciálně vyrobené diody jsou charakteristické tím, že v nich nesvítí plyn, ale pevná látka. Displej je velmi tenký a nepotřebuje podpůrné externí podsvícení, protože každý bod září samostatně pomocí miniaturních diod.
Další předností technologie OLED jsou velké pozorovací úhly, vysoká svítivost a nízká spotřeba energie. Nevýhodou je zatím komplikovaná, finančně náročná výroba a velká poruchovost. OLED displeje byly zpočátku využívané jen jako informační displeje některých véčkových modelů, jako napríklad Samsung E700. Dnes se však začínají prosazovat i jako hlavní zobrazovací jednotky, dobrým příkladem je Nokia N85 nebo Nokia 8800 Carbon Arte.
Dotykové displeje jsou samostatnou kapitolou. Oproti konvenčním displejům je tu hlavní rozdíl v tom, že displej slouží k ovládání zařízení. Dotykové zobrazovací jednotky se prosadily především mezi komunikátory s operačním systémem. Vůbec první dotykový smartphone představila firma IBM v roce 1994...
V začátcích se používaly monochromatické dotykové displeje. Například Sagem WA3050, dotykový smartphone z roku 2001, který měl rozlišení displeje 240 × 320 obrazových bodů (ano, známé QVGA) a dokázal zobrazit 16 stupňů šedé.
Nejčastější principy fungování dotykových displejů jsou: rezistivní, kapacitní, infračervený a ultrazvukový s povrchovou vlnou.
Poslední dobou se výrobci snaží prosadit hlavně intuitivní a jednoduché ovládání prstem (protože ten je vždy po ruce). Ikony jsou dostatečně velké, aby se daly aktivovat i poměrně velkým bříškem palce. Na displeji jsou vždy jen ty správné a právě potřebné ovládací prvky, nepletou se zde ty nepotřebné jako na klávesnici. Takové ovládání je jednoduché, přirozené a je možné se jej rychle naučit. Dotykové displeje s sebou ale přináší i určité nevýhody. Je to hlavně dražší výroba, větší náchylnost k opotřebení a komplikované zadávání textu bez mechanické orientace či odezvy.
Slovo rozlišení (neboli rastr) se začalo v souvislosti s displeji mobilních telefonů skloňovat až s příchodem grafických monochromatických zobrazovacích jednotek. Jde o počet bodům (neboli pixelů) v jednom řádku a jednom sloupci mřížky displeje. Z údaje „rozlišení: 240 × 320 bodů“ tak vyčteme, že displej má 240 sloupců a 320 řádků.
V začátcích bylo rozlišení velmi malé a jednotlivé body bylo možné spatřit okem, postupem času však počet bodů narůstal a displeje byly schopné zobrazit stále jemnější detaily. Dnes už je možné na displeji mobilního telefonu přehrát celovečerní film nebo si za pohybu prohlédnout internetovou stránku.
V poslední době jsme svědky toho, že se displeje začaly ubírat trochu jiným směrem, už nestačí jen vysoké rozlišení a milióny barev. Po evoluci nás čeká doslova revoluce. V hlavách vynálezců jsou různá řešení pro 3D projekci, ohybné displeje nemají daleko k produkci, chystají se tenké průsvitné displeje...
Součástí telefonů se už v současnosti stávají projektory, výrobci si uvědomili, že konvenční zobrazovací jednotky už nestačí. Hlavním problémem je jejich malá úhlopříčka, která na multimediální využití zkrátka nestačí. Časem se dozvíme, která technologie se nejvíc prosadí. Už teď je však jisté, že se máme na co těšit.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
E-mail adresáta:
Komentář:
Odeslat