Francie označila plánování životnosti součástek za zločin. Povede se převést suchý zákon do mlhavé praxe? Zbaví se svět „kurvítek“?
Francie se pokouší zatočit s „kurvítky“. Korektně se jim říká součástky s plánovanou trvanlivostí a jejich úkolem je vyřadit výrobek z provozu po vypršení záruční doby. Výrobci si od toho slibují, že spíše než za opravu, zaplatí zákazník za nový výrobek. Oficiálně existenci „kurvítek“ pochopitelně žádný z výrobců nepřizná, jejich existence se těžko prokazuje, ale důkazů je nespočet.
Francie do ožehavého problému skočila rovnýma nohama a osazení součástky s plánovanou trvanlivostí uzákonila jako trestný čin. Nové vydání Spotřebitelského zákoníku definuje „plánované zastarávání“ jako jakoukoliv lest, která záměrně omezí dlouhodobé užívání výrobku za účelem ekonomického obohacení. Maximální trest zní na dva roky vězení a pokutu 300 000 eur.
Jak už to tak ale u „suchých zákonů“ bývá, daleko důležitější bude jejich převedení do praxe a je zřejmé, že v tomto případě bude obzvláště obtížné. Který soudce sebere odvahu a jako první odsoudí výrobce za osazení „kurvítka“? Jaké důkazy k tomu budou potřeba? Že firma zaplatí pokutu, je docela představitelné, ale kdo by šel sedět do vězení? Konstruktér součástky? Manažer, který její osazení nařídil?
Nejznámější autoritou, která se „kurvítky“ zabývá, je německá webová služba Murks? Nein danke! (Zmetek? Ne, díky!).
Toto je její Zmetkobarometr.
Francie předvedla důležitý precedent. Budou ji následovat další země? Jaký bude skutečný dopad na součástky s plánovanou trvanlivostí? Změní se v této černé zóně konstruktérské branže vůbec něco?
