Jeden ze čtenářů MobilManie, který v rámci své profese navštívil Japonsko, připravil článek se svými postřehy. Týkají se mobilního telefonování, místních sítí a elektroniky – vše doplňují obrázky.
Ačkoli by se mohlo zdát, že Japonsko je země mobilům zaslíbená, počet telefonujících Japonců na veřejných prostranstvích není nijak závratný. Nebude to asi ani tak cenou hovoru, jako spíše tím, že Japonci jsou dost uzavření a veřejně probírat osobní či pracovní záležitosti není tak úplně podle jejich gusta. A že by se někdo vybavoval třeba ve vlaku městské přepravy, to už vůbec nepřichází v úvahu – ale často právě ve vlaku zahlédnete domorodce píšícího textovou zprávu. Navštívil jsem několik koncertů ve velikých sálech v Tokiu a okolí (přibližně pro tisíc lidí) a nestalo se, že někomu zazvonil mobil. Možná proto, že turistům tam nefungují...
Japonci na tom nejsou s angličtinou nijak slavně, podobně jako my, a vzhledem k jazykové bariéře se mi nepodařilo zjistit další bližší informace o fungování jejich mobilních sítí. Možná je to i jejich obecným přístupem k těmto světským radovánkám: klidně mají doma elektroniku starou snad desítky let včetně zašlé klimatizační jednotky (zato ve speciální skříni je naleštěný budhistický koutek). Pro ně jsou mobilní telefony a podobná technika samozřejmost – nic to nestojí, funguje to, a tím to pro ně hasne. O nějaké vychytávky jako je iMode či datové služby mají zájem hlavně mladí a manažeři. Neliší se to zase tolik od našich poměrů.
Tip: Přečtěte si náš dřívější rozhovor s rodilým Japoncem, který se rovněž týká mobilní komunikace.
Ráj pro milovníka elektroniky
Když mi po pracovních povinnostech na služební cestě v Japonsku zbyl volný půlden, vyrazil jsem s domorodým doprovodem na Ginzu. Je to jakési obchodní centrum Tokia – kus města, kde jsou ulice tvořeny snad jen obchodními domy všeho druhu. Nejvíce času jsem strávil ve dvou obchodech s hudebními nástroji (už jste viděli prodávat Hammondky?), ale pak jsme se přesunuli kousek dál do Akihabary – čtvrti, které Japonci přezdívají Electronic City. Tam jsou všechny obchodní domy doslova narvané vším, co lze strčit do zásuvky nebo do čeho patří baterie.
Na regálech před vchody do obchodů jsou stovky mobilů za neuvěřitelné ceny – nejnižší dotovaná cena je jeden japonský jen (kurz jenu vůči koruně je přibližně 4:1). Běžná véčka – rozumějte běžná na jejich poměry, na naše nikoli – vyjdou v přepočtu na koruny kolem čtyř až pěti tisíc, což je směšná částka. Z článků na MobilManii jistě tušíte, jak vypadá takové „běžné japonské véčko pro 3G sítě“.
Pro Japonce jsou všechna tato zařízení čistě spotřební zboží, dívají se na to trochu jinak než my. Jsou to ovšem v prvé řadě hračičkové, takže jejich mobily, ať už na šňůrách či bez, jsou ověšeny vším možným, plyšovými zvířátky počínaje. To se týká hlavně mládeže, především dívek. Mimochodem, za tyhle ceny by to bylo nadmíru zajímavé zboží i u nás.
Bez navigace do Tokia nelez
Současným hitem jsou navigační systémy. Nová auta, a to i nákladní, je již mají zabudovány, ostatní řidiči si je dokupují, protože veškerá elektronika jejich provenience je levná a bez navigačního systému se v Tokiu nikdo nevyzná, což přiznávají i domorodci. Zažil jsem to na vlastní kůži, když jsme večer jeli na návštěvu k jednomu Japonci, který bydlel kdesi mimo centrum. Ono to jejich centrum je skutečně trošku větší, než jsme zvyklí z Prahy.
Vezl nás ten pán osobně, jenže cestu vůbec neznal. Do centra se totiž jezdí vlakem, kdo nutně nemusí, autem tam nikdy nejede. Každou chvíli se běhal s mapou někam ptát, a tak jsem poznal takové končiny Tokia, kam se hned tak nějaký turista nedostane. A to jen proto, že neměl navigační systém. Říkal, že tam autem nejezdí, proto ho nepotřebuje, takže jsme mu, chudákovi, pěkně zavařili. Cestu, kterou jsme druhý den urazili vlakem za 30 minut, jsme protáhli na dvě hodiny.
S GSM si v Japonsku nezavoláte
Připomínám, že naše GSM telefony v Japonsku samozřejmě nefungují a v zásuvkách odlišných tvarů není 230 V, ale jen 100 V – a to opravdu, ne jako u nás, kde napětí kolísá. Schválně jsem tam pár zásuvek proměřil voltmetrem. Frekvence se liší podle toho, kde zrovna jste. Na východě mají 50 Hz, na západě 60 Hz. Mimochodem, dostal jsem tip na dobré stránky pro cestovatele: www.kropla.com. Odkaz World Electric Guide vám pomůže připravit se ještě před cestou, zástrčkový multiadaptér je u nás běžně k dostání.
Komentované obrázky
Přímo na ulici, ve vchodech do obchodních domů se tyčí mohutné regály plné všelijakých telefonů. Z velké většiny jsou to véčka a některá jsou na naše poměry stále ještě dost exotická, mají všelijak otáčecí displeje a podobně.
Tady máte zrovna jedno takové atypické zařízení. Typ vidíte na cenovce, částku vydělte čtyřmi a dostanete cenu v korunách. Na první pohled jde o běžné 3G véčko s foťákem, jenže pak ho rozevřete a budete koukat.
Copak to tu máme pod klávesnicí? Že by zrcátko? Nebo čidlo podsvětlení displeje? Samá voda, je to detektor otisků prstů! Už se o něm na MobilManii psalo, takže tímto potvrzuji, že si to redaktoři skutečně nevymysleli.
Kromě obchodních domů jsou v Akihabaře všelijaké pasáže a průchody, které jsou plné stánků s elektronikou – s vysílačkami, přehledovými přijímači, telefony, rádii, televizory, k dostání je prostě všechno. Je to takový „superelektronický blešák", ovšem samozřejmě s novým, nikoli použitým zbožím. Chcete navigační systém a nemůžete si z toho množství žádný vybrat? Aha, vy jste dosud viděl pohromadě sotva jeden? No tak pojďte tady za roh, tady máme ještě další!
Při tak nízkých cenách elektroniky je div, že stánek se součástkami tady ještě vůbec objevíte. Snad proto, že jsou Japonci takoví hračičkové. Asi je to nějaký koutek pro kutily.
Kromě jiného se v každém vagónu městského vlaku dozvíte, že máte pustit sednout starší, máte si držet zavazadla a vyvarovat se používání mobilních telefonů. Myšleno je tím zejména hlasité telefonování, textovky se ve vlacích píšou často.
Japonské vysílače mobilních sítí
Tyto stožáry najdeme zejména v průmyslových aglomeracích velkých měst, ale občas se vyskytují i jinde.
Podobné zjevy se houfně vyskytují podél dálnic.
Tahle BTS byla na kraji malého města na severu Honšú.
A tahle zase uprostřed Tokia. Vypadá to, jako by na každém sloupu byly nad sebou tři zářiče.
Tohle je záhada. První zleva je podivná anténa se čtyřmi vertikálními zářiči, dle místních se opravdu jedná o vysílač některé z celulárních sítí. Viděl jsem jich spousty kolem dálnic, ale vždy jen na nějaké zástavbě ve městech či obcích, kolem nichž dálnice procházela – tj. u silnice byl menší stožár a na něm tohle. Ve volné přírodě tyto antény nikdy nebyly.
Tohle není čistokrevná BTS, vlastně jsem na tom snad ani bétéesku nenašel, jen samé mikrovlny. Kdo ví ... ale vypadá to pěkně, ne?
