Specifické telekomunikace: regulace není sprosté slovo

Diskuze na téma zda nějakým způsobem regulovat či neregulovat tuzemské mobilní operátory se na MobilManii vedou už léta. Regulace je u nás bohužel chápána nesprávně a už to samotné slovo vyvolává v mnohých odpor a vzpomínky na doby minulé. Jenže ono to s tím tržním hospodářstvím není tak jednoduché a neviditelná ruka trhu není všemocná. Dovolte mi vysvětlit, proč jsem zastáncem regulace a proč si myslím, že zatuchlý český telekomunikační rybník potřebuje nastavit přísné mantinely.

Telekomunikační trh, nikoli jen ten český je opravdu specifický. Není to totiž odvětví jako každé jiné, ekonomická teorie pro něj má název oligopol

Abych své tvrzení něčím podložil, dovolte mi nyní pár poznatků z mikroekonomie. Telekomunikace nejsou v žádném případě odvětví jako každé jiné – naopak vykazují všechny znaky nedokonale konkurenčního trhu. To je takový trh, na kterém neplatí alespoň jedna z následujících podmínek:

1. všechny subjekty trhu mají k dispozici všechny informace, které potřebují (například o technologiích, cenách konkurence, atd.)
2. výrobky a služby na trhu jsou natolik podobné, že nelze určit, který z nich je kvalitnější, tzn., jsou homogenní
3. na trhu působí velký počet výrobců i spotřebitelů
4. náklady na vstup či výstup z odvětví jsou nulové.

Pokud se nad tím zamyslíme, logicky dojdeme k závěru, že žádný takový trh splňující všechny výše vyjmenované podmínky neexistuje a stěží najdeme trh, kde by byla alespoň jedna takováto podmínka splněna. Telekomunikační trh je pravým opakem vyjmenovaných podmínek.

Mnozí spotřebitelé na našem trhu se bohužel vůbec, ale vůbec nechovají racionálně a ceny telekomunikací neřeší. A když jednou za měsíc dojde masný účet, prostě ho uhradí... Hledat výhodnější nabídku či realizovat přechod za ní se jim nechce

Specifický trh, říká se mu oligopol

Dokonale konkurenční trh je ovšem nutno chápat jako model, teoretické východisko, abychom mohli charakterizovat trh nedokonale konkurenční. Prakticky vzato, následující charakteristika platí v běžném životě nás všech, a pokud nechceme škodit sami sobě a naopak se chceme chovat jako racionálně jednající spotřebitelé, měli bychom se těmito věcmi zabývat. Vezměme to hezky popořadě:

• Na trhu působí jen velmi málo výrobců/poskytovatelů služeb s výraznou tržní silou a možností ovlivnit cenu. Tento stav je u nás naplněn bezezbytku, pokud nebudeme uvažovat U:fona, který se vymyká nekompatibilní technologií, na kterou vsadil a bez speciálního přístroje není možné jeho služby využívat. A opačně, s mobilem od U:fona můžete využívat zase jen služby zeleného mimozemšťana. Plnohodnotní a oficiální virtuální operátoři na našem trhu neexistují, což je ostatně jedna z příčin vysokých cen. V podstatě platí jednoduché pravidlo, čím méně subjektů, tím vyšší cena.

Jen pro příklad, za tu úplně nejvyšší cenu prodává (poskytuje služby) monopol, tedy jediný výrobce v odvětví. Ale oligopolista na tom z pohledu spotřebitele není o mnoho lépe. Velké tržní subjekty, respektive subjekty s velkou tržní silou (například mobilní operátoři) totiž drží nejedno trumfové eso. Za takový trumf můžeme označit úspory z rozsahu. Použiji příklad z praxe platný u kteréhokoli z našich mobilních operátorů: aktivace nové SIM, nový zákazník a náklady na jeho provoz v síti už celkové náklady nezvýší, kdežto penízky do kasičky operátora nasype nemalé.

Výrazná tržní síla hraje operátorům do karet. Jejich dominantní postavení na trhu je zkrátka jako eso v rukávu

V této souvislosti by se dalo mluvit o reinvestování zisků a o inovacích, což opět víme jak u nás (ne)funguje. Zisky odplynou do zahraničí a z těch drobků pod českým stolem zbude sotva na pár 3G BTS. Mnozí jistě namítnou, že cílem vlastníků je maximalizace zisku, což je nepochybně pravda, ale myslím, že poměry se od přelomu 19. a 20. století přece jen změnily a alespoň co se týče zemí na západ od nás, nejdou podniky přes mrtvoly pro zisk za každou cenu.

• Na předchozí bod navazuje fakt, že ačkoli není produkt nebo chcete-li produkty (v tomto případě telekomunikační služby) zcela homogenní, nejbližší substitut by snad mohl být výše zmíněný U:fon, vzdáleně snad VoIP komunikace. Na trhu tedy v podstatě neexistují substituty, což jsou v teorii spotřebitele takové dva statky, u kterých může spotřebitel snadno zaměňovat spotřebu jednoho spotřebou druhého. A operátor si může diktovat cenu. A pokud se všichni domluví (kartel) nebo prostě drží ceny vysoko, mohou si účtovat všichni stejně vysokou cenu. Tedy žádná konkurence.
   
• Další důležitý faktor nedokonalé konkurence představují bariéry vstupu do odvětví. Jistě se mnou budete souhlasit, že v případě telekomunikací jsou vstupní náklady velmi vysoké, popřípadě existují jiné bariéry jako udělení licence ze strany státu. Samozřejmě, pokud by naše operátorská trojice byla ochotná do svých sítí pustit virtuálního operátora, situace by se změnila k lepšímu. Ale zpět k roli státu, klidně můžeme uvažovat následující situaci, že čtenáři serveru MobilMania.cz se spojí a dají dohromady prostředky na založení nového operátora. Jenže radiové spektrum je omezené, tedy existuje omezený počet frekvencí, které navíc může udělit do užívání pouze stát. V tomto směru tedy existují i technologické bariéry.

Monopolní, popřípadě oligopolní odvětví proto byla, jsou a budou. Problém nastává v okamžiku, kdy oligopolista začne zneužívat svou trží sílu. V tomto okamžiku by měl zasáhnout stát. Možností je hned několik – zákonná regulace, zestátnění, speciální zdanění anebo nejzazší krok cenová regulace. Do zákonné regulace můžeme zařadit i tzv. funkční separaci, což je rozdělení operátorů na část obhospodařující infrastrukturu a část poskytující služby. Vtip je v tom, že tu část zajišťující infrastrukturu by mohli využívat i další zájemci o poskytování služeb. Všichni operátoři by tak vlastně byli virtuální.

Zásah vyšší moci z Bruselu

Co se týče cenové regulace, jsme jejími svědky v případě roamingu, kdy okrádání zákazníků na neopodstatněně vysokých poplatcích v zahraničí udělala přítrž až evropská unie. Nebo se snad někdo domnívá, že je správné platit třeba 100 Kč za megabajt přenesených dat v zahraničí, když náklady na poskytnutí služby jsou 10 Kč, jen proto, že si to tak účtují všichni?

Profit operátorů z roamingových poplatků musel být ještě před pár lety astronomický, Evropská komise tenkrát dokonce použila výraz „okrádání zákazníků“. Peníze spotřebitelům naštěstí už od roku 2007 šetří regulace

Já osobně si myslím, že není správné platit řekněme 5 Kč za minutu volání do vlastní sítě, když v tomto případě operátorovi odpadá i ten nejvyšší korunový náklad na propojovací poplatek. Mám také za to, že je příliš mnoho si oněch 5 Kč za minutu účtovat, pokud jde o hovor do cizí sítě, kde od 1. července 2011 platí operátor propojovací poplatek ve výši 1,08 Kč bez DPH za minutu.

A takových případů bychom našli nespočet… Co třeba SMSky? Ty jsou i za korunu předražené. Operátor je schopen si za ně účtovat i přes dvě koruny a jeho náklad je někde v řádu jednotek haléřů.

ČTÚ: nejlepší je nedělat nic

Proto je třeba říci, že státní regulace není v tomto případě vůbec nic škodlivého, naopak. O potřebě zásahů státu v monopolním a oligopolním odvětví byl přesvědčen už zakladatel moderní ekonomie Adam Smith v 18. století pro jejich neefektivitu.

Mnozí úředníci s potřebou regulace nesouhlasí, naopak tvrdí že nejlepší je v tomo směru nedělat nic

Na druhou stranu prosazoval maximální svobodu trhu v odvětvích konkurenčních. Na regulaci proto nehledejte nic špatného, nejde o žádný návrat o 20 let zpět. Pro jistotu možná opatření ještě jednou zopakuji, pokud by se snad někdo na příslušném úřadě či snad ve vládě kvůli nim chytil za nos.

Možnosti regulace ze strany státu proti zneužívání dominantního postavení na trhu:

• zdanění (v našich podmínkách můžeme například uvažovat o dalším pásmu zdanění pro právnické osoby)
• zestátnění (jedna z možných alternativ, v případě telekomunikačního trhu by šlo o třeba funkční separaci - viz výše)
• regulace prostřednictvím zákonů (třeba nařízení tarifikace po jednotlivých sekundách (1+1))
• cenová regulace (stanovení cenových stropů úplně stejně jak to nařídila Evropská komise v případě roamingu)

Argumentace o tom, že komu se to nelíbí, tak ať jednoduše nevolá (jelikož ho přece nikdo nenutí) proto není na místě. Stejně tak tvrzení, že zákazník si může parametry služeb zjistit dopředu a co se mu nelíbí nebrat. Problém je ale v tom, že například férové účtování po sekundách u nás nenabízí žádný mobilní operátor, takže nezbývá, než případně volit nejmenší zlo a operátora u kterého přeplatím nejméně.

Najde se u nás někdo, kdo operátorům zatne tipec tak jako to v případě roamingu udělala Evropská unie?

Zamezit mobilním operátorům zneužívání jejich tržní síly by ale mělo být i v zájmu státu. Vysoké ceny telekomunikačních služeb a infrastruktura na úrovni rozvojových zemí totiž představuje pro Českou republiku konkurenční nevýhodu. Předražené telekomunikace jsou jedním z faktorů úpadku malého a středního podnikání, odčerpávají peníze z rozpočtů rodin i jednotlivců. Je sice pravdou, že z pohledu státu jsou operátoři významní zaměstnavatelé a z jejich tučných zisků odvádí daně, ale s tímto by se stát neměl v žádném případě spokojit.

Tolik k důvodům proč shledávám regulaci mobilních operátorů jako prospěšnou. U nás v České republice bych spíše mluvil o nutnosti. Samozřejmě platí, že každý může mít na věc jiný názor a já budu jen rád, pokud se o něj podělí s ostatními v diskuzi pod článkem. Takže co si myslíte vy? Myslíte si, že je třeba zásah státu či nikoli? A pokud ano, jaké kroky by stát měl k omezení dominantního postavení operátorů podniknout?