Nokia 5800 je prvním telefonem se Symbianem S60, který je vybaven dotykovým displejem. Jak se Nokii povedl?
S odstupem času musíme uznat, že příchod iPhonu byl skutečně přelomovým momentem pro trh s mobilními telefony. Dotykové displeje, dříve výsada pouze manažerských komunikátorů, se najednou začaly rozšiřovat na masově zaměřené telefony a přístroje ve stylu iPhonu se začaly objevovat i v portfoliích jiných výrobců. A to nejen těch čínských.
Snad nejdéle otálela Nokia. Ta už sice měla premiéru telefonu s dotykovým displejem za sebou, vzpomeňme model 7710, ale evidentně to nebyl žádný prodejní trhák. Nástupce se totiž nedočkal a s dotykovým displejem Nokia dále experimentovala jen na svých linuxových tabletech. Nakonec „iphonemánii“ podlehla i ona a připravila mobilní telefon s dotykovým displejem určený masám. Dostal označení Nokia 5800 XpressMusic a známý je také pod jménem Tube. Byl jsem zvědavý, jak si Nokia s dotykovým displejem poradila a jak se podařilo přizpůsobit operační systém Symbian S60, který byl doposud využíván pouze u telefonů bez dotykových displejů. A tak jsem si „Tubu“ na čas půjčil...
Nokia 5800 XpressMusic
Plastová škatule
Oficiální cena Nokie 5800 XpressMusic je 9 390 Kč, což rozhodně není málo. Tato cena telefon řadí do vyšší třídy a podle toho by měl také působit. Jenomže osobně jsem měl při prvním setkání zcela opačný pocit. Černá plastová krabička vyzdobená lehce průsvitným červeným plastovým proužkem je osazená trojicí tenkých plastových výstupků s tuhým chodem a šoupátkem na boku. Vypadá to, jako nějaký levný čínský MP4 přehrávač. Tlustý vystouplý lem kolem displeje způsobí tak, že telefonu neřeknete jinak než „lodička“.
Design je věc subjektivní, proto nemusíte dát na má slova. Možná jsem jen zmlsaný perfektním zpracováním své Nokie E71, ale 5800 XpressMusic se mi vyloženě nelíbí. Když se k tomu ještě přidá fakt, že lesklá přední strana je věčně „ozdobena“ otisky prstů, neměl jsem z používání telefon žádný velký požitek.
Celý zadní kryt je… samozřejmě plastový. Občas si vrzne, ale jinak sedí na svém místě pevně. Pochválit mohu snad jen krytky paměťové karty a SIM karty. Ty se sice otevírají dost obtížně, ale pevně sedí na svém místě a nenarušují design telefonu.
První dojem z telefonu tedy nebyl moc dobrý, ale dal jsem mu šanci…
iPhonu na hony vzdálený
Na ovládání prostřednictvím displeje se dá zvyknout, je to celkem přirozené. Displej sice nezareaguje na sebelehčí dotyk prstem, tak jako kapacitní displej iPhonu, ale neměl jsem s ním žádný problém. Co jsem chtěl, to jsem stiskl bez nutnosti opakovaní. Jen mi k tomuto ovládání nesedí trojice mechanických tlačítek pod displejem, která jsou poměrně tuhá a úzká. Jejich stisk je po letmém běhání prstů po displeji trochu nepříjemný.
Okamžitě jsem si zvyknul na posuvný zámek klávesnice na boku přístroje. To je praktická a návyková věc. Podobně oceňuji i informační diodu schovanou pod prostředním tlačítkem. Informuje o zmeškaných hovorech nebo zprávách. Displej telefonu totiž nenabízí úsporný režim s monochromatickým zobrazením hodin a stanových ikon a po nastavené chvíli nečinnosti úplně zhasne.
Na operačním systému je dost vidět, že původně s dotykovým displejem nepočítal. Ovládání je takové klasické – je tu vždy nějaká nabídka a kontextové klávesy pod ní. Nějakých dotykových specialitek, jako třeba akce při delším podržení, je jen velmi málo. Docela nešikovná jsou také úzká posouvátka při krajích. Ale zvyknout se dá. Systém je navržen dobře a je přehledný, snadno se zorientujete.
Mírným zklamáním byla rychlost telefonu. Chlubí se možností překlápění orientace displeje podle pohybového čidla, ale v praxi to znamená vteřinku, dvě čekání. Obzvlášť když si zapnete grafické přechodové efekty, tak se sice budete kochat, ale chvilku si počkáte. Zmiňované čidlo polohy mi také často pilo krev tím, že při plochém držení telefonu občas přepnulo displej na podél, ačkoli jsem po tom netoužil. Ale každé ráno jsem mu to odpustil, když stačilo telefon otočit displejem dolů a spát ještě o pět minut déle.
