Když čteme o technice a dětech, je to většinou o negativních vlivech. Na webu The New York Times vyšel článek, který je jiný. Matka v něm popisuje, jak se její 13letý syn postižený autismem přátelí se Siri – hlasovou asistentkou v iPhonu. Píše, jak je to jiné než ve filmu Her, kde se Joaquin Phoenix zamiluje do hlasové asistentky; přitom v několika aspektech podobné.
Píše, jak je to skvělé hned z několika důvodů. Siri dokáže neúnavně odpovídat na Gusovy otázky o vlacích, letadlech, autobusech, eskalátorech, želvách, nebo klimatických jevech. To zabaví chlapce a jeho matce dá tolik potřebný čas na vydechnutí, nebo domácí práce. Přitom nejde o ekvivalent odložení dítěte před televizi, Gus se konverzací s umělou inteligencí zlepšuje i v komunikaci se skutečnými lidmi.
Kromě nekonečné informační záplavy jsou pro autistu Guse překvapivě přínosné i nečekané a „ne-exaktní“ reakce Siri. A je jedno, jestli jsou to programátory připravené odpovědi, nebo nesmyslné odpovědi vzniklé tak, že algoritmus špatně rozpoznal vyslovený dotaz.
Bez zajímavosti není ani futuristická pasáž článku o tom, kam se může technologie dnešní hlasové asistentky vyvíjet. Jedním směrem je širší chápání souvislostí, takže reakcí na dotaz nebude jen strohá odpověď, ale konverzace na téma. Umělá inteligence bude předpovídat, co by mohlo tazatele zajímat. Druhým směrem, který se zaměřuje právě na autisty, je schopnost proniknout do jejich složitého a značně uzavřeného světa. Příkladem je jiný autista, který reaguje pouze na Disneyho postavičky. Proč by tedy Siri nemohla promlouvat hlasem jedné z nich a posunout komunikační schopnosti autisty na novou úroveň?
Tolik kostra článku. Vřele doporučuji přečíst jej celý, obsahuje několik příkladů, které mému strohému výpisu dodají ten důležitý vhled do vztahu matky, syna a umělé inteligence ukryté v iPhonu.
