Miroslav Trnka: Autoři virů dnes chtějí především vydělat

Spoluzakladatel a spolumajitel antivirové společnosti ESET a jeden z nejbohatších Slováků Miroslav Trnka se v raném mládí ještě před sametovou revolucí považoval za počítačového fanatika. „I když to vypadalo jako sci-fi, skutečně jsem věřil, že počítače budou v každé domácnosti a budou propojeny v nějaké celosvětové síti. Nevěděl jsem, kdy přesně ta doba přijde, ale věděl jsem, že přijde,“ říká. Nemýlil se a sázka na antivirový software mu vyšla dokonale.

První verzi antivirového programu jste vymysleli v roce 1987, kdy ještě neexistoval internet a virových hrozeb a hackerů tolik nebylo. Co vás k tomu vedlo?

Zrovna tehdy se na Slovensku první viry objevily. Bylo mi jasné, že se s nimi budeme asi setkávat stále častěji a že softwarové hrozby budou představovat vážný problém.

Dva týdny před Vánoci roku 1987 jsme proto s Petrem Paškem zkompilovali první všeobecný program, který obsahoval nejen detekci několika tehdy známých virů, ale i první základy ochrany. I proto jsme tomu dali z dnešního pohledu poněkud směšný název Nemocnice na okraji disku (NOD). Brali jsme to totiž jako centrum pomoci a prevence. Paralela mezi biologickým onemocněním a počítačovým virem přitom tehdy ještě nebyla běžná.

Odkud se tehdy rekrutovali autoři virů?

Význam pojmu hacker se s časem měnil. Kdysi to nebylo nic negativního. Původně to znamenalo člověka, který dokáže najít nějakou šikovnou zkratku. Hacknout znamenalo něco lépe vyřešit. Ani v angličtině to dodnes nemá tak negativní obsah jako u nás. Málokdy se u nás například mluví o etických hackerech – lidech, kteří své schopnosti využívají na ochranu počítačového prostředí. I v té době to byli hlavně mladí lidé.

Už na začátku devadesátých let jsem počítačové viry přirovnával ke graffiti, oznámení „byl jsem tady“. Drtivá většina virů také tehdy nesla podpisy jejich autorů, případně nějakou zábavnou nebo i šokující funkcionalitu. To vše se změnilo zhruba kolem roku 2003, kdy zločinecké organizace našly způsob, jak na napadení počítačů vydělávat. Celé se to pak celosvětově zprofesionalizovalo, viry přestaly být zábavné a začal to být tvrdý byznys.

Jak jste program bez internetové sítě distribuovali?

Samozřejmě přes diskety. Každá měla své číslo. Aktualizace se zpočátku dělaly jen jednou za půl roku zasláním diskety poštou. Příjem z našeho programu byl ale tehdy komický, pokud vůbec nějaký byl. Až postupem času to začalo být vážnější. Zásadním zlomem se stala sametová revoluce. Mohli jsme založit živnost a poté firmu.

V roce 1999 jste založili první zahraniční pobočku, a to rovnou ve Spojených státech. Proč?

Příjmy, které mohl slovenský trh poskytnout, nám nestačily na to, abychom budovali firmu v takové kvalitě, jakou bychom chtěli. Tak jsme se rozhodli, že půjdeme na nejnáročnější trh, tedy rovnou do USA. Pro zahraničí jsme do té doby byli firmou odněkud od hranic s Ruskem.

Dokonce i Rusové na tom byli lépe – ruské technologie měly punc jako z bondovek, že každý ruský software je vyvíjený geniálními šachisty v tajných laboratořích někde na Sibiři. Kvůli tomu jsme si uvědomili, že pro změnu vnímání na zahraničních trzích potřebujeme nové působiště.

Zlomem byl bezpochyby nástup internetu...

Znamenalo to obrovský boom počítačových infiltrací, zejména zpočátku. V té době autorům virů velmi „pomohl“ Microsoft tím, že vyrobil makrojazyk do dokumentů, kdy se po otevření dokumentu mohl automaticky spustit nějaký kód. Co by si autoři virů mohli více přát? Na konci devadesátých let tak nastal obrovský boom makrovirů, který znamenal celosvětově obrovské ztráty.

Měli představu, že marketing má přednost před bezpečností. Našteˇstí tento přístup změnili. Milníků je ale hodně. Dalším stupněm v historii šíření počítačových infiltrací jsou samozřejmě mobilní telefony. Na druhé straně jsou ale mnozí autoři operačních systémů pro mobily už poučeni a rovnou do nich zahrnuli bezpečnostní technologie. To v původních návrzích počítačových operačních systémů jako DOS či Windows chybělo.

Trendem je nyní nástup chytrých domácností a internetu věcí. Bude i toto cílem autorů virů?

Určitě se o to mnozí autoři budou snažit. Lidé zkoušejí všechno. To je přirozené. Nicméně pro lidi, kteří páchají počítačovou kriminalitu, je v drtivé většině zajímavé především to, jestli z toho mohou mít finanční zisk, a ne že někomu způsobí nějakou nepříjemnost.

V dnešní době již vyžaduje vývoj virů relativně hodně úsilí i peněz. Takže pokud do toho někdo investuje, většinou chce, aby se mu to vrátilo. A to je u chytrých hodinek či internetu věcí trochu problém. Model, jak přeměnit infiltraci těchto zařízení na peníze, není v tomto případě tak jednoduchý jako u počítačů.

Je to zatím v počátcích, stejně jako bezpečnostní mechanismy, které budou postupně vznikat a internet věcí chránit. Až takovou obavu z toho proto nemám.

V posledních letech jste investoval do několika start-upů. Čím se při výběru řídíte?

Asi hlavně srdcem. Zvažuji samozřejmě pravděpodobnost toho, jestli za projektem něco je. Ale když to nemáte zcela pod kontrolou, nesedíte s vývojáři nad dotyčným kódem, tak je to jen v poloze doufání v něco. Ale snažím se. Víceméně všechny mé investice jsou přitom do technologií, jež jsou nějak svázané s IT, které je mi blízké.

Jak si vaše start-upy vedou?

S investicemi jsem začal před třemi lety a to je zatím krátká doba, aby se ukázalo, jak na tom jsou. Říká se, že reálně uspěje asi každý třicátý projekt, který musí být navíc natolik ziskový, aby zaplatil těch 29 neúspěšných. Do jisté míry to tak je. Mnoho start-upů ale nyní nevzniká s vidinou vývoje produktu, který budou lidé široce přijímat a platit za něj. Mnoho mladých zakladatelů firem nyní už kalkuluje rovnou s tím, že založí start-up a za tři roky jej prodají investorovi nebo velké firmě.

To, myslím, není dobře. Doba, kdy zakladatelé do projektu investují peníze vlastní i své rodiny, pomalu jej budují a tráví tím všechen svůj volný čas, se nedá přeskočit. To často odlišuje úspěšné firmy od neúspěšných. Věci nemusí jít vždy hned jednoduše a mnohdy trvá třeba i více než deset let, než se firma začne dostávat do výraznějších zisků.

Na Slovensku se velice hovoří o tom, že by měl start-upy podporovat stát. Ano – ale myslím, že nejlepší podporou pro start-upy je perfektně fungující společnost. Pak mají i mladé firmy nejlepší podmínky. To je pro start-upy důležité – prostředí kolem, a ne nějaká přímá investice.

Miroslav Trnka (Autor: Michael Tomeš/E15)

A funguje společnost perfektně?

No slovenská určitě ne… ale mám podezření, že ani česká už na tom není jinak. Když budu hovořit o Slovensku – na co se podíváte, to pokulhává. Jakákoli věc od zdravotnictví a vzdělávání přes silnice a obranu až po soudnictví. Cokoli.

To je důvod, proč jste finančně pomáhal rozjet nový Denník N?

Ano. Nebyla to investice, spíše filantropie. Prostě jsme poskytli peníze na rozjezd nezávislého média, které by bylo kritické k chybám společnosti. Finanční profit z toho není. Ale zase mě překvapuje, že už se dostává do vyrovnaného stavu a negeneruje ztrátu.

Vypadá to, že příští rok by dokonce už mohl být v zisku. Co se týká obsahu – šli jsme do toho s tím, že do něj nebudeme nijak zasahovat. Samozřejmě nejsou všechny věci tak, jak bych chtěl, kdybych byl šéfredaktor. Ale jsem laik a oni odborníci, s tím se musím smířit. Jsou velice kritičtí, směřování si určují podle sebe, jsou nezávislí – a tak by to asi mělo vypadat.

Do vlastnictví nejbohatších Čechů v posledních letech přešla řada českých médií. Vy přímo o koupi nějakého titulu na Slovensku neuvažujete?

Nejčastější otázkou, kterou nyní dostávám já a další lidé z firmy, je, jestli jsem koupil zpravodajskou televizi TA3. Ne, nekoupil – a ani nevím, na co by mi byla. Mnozí lidé, kteří mají hodně peněz, říkají, že si média koupili jako pojistku, ochranu pro případ, kdyby do nich někdo začal mediálně střílet.

Do mne zatím nikdo mediálně nestřílí a doufám, že to tak zůstane. Ostatně ani nemá proč, náš příběh je jiný a to je fakt. Navíc nemám z minulosti žádná kontroverzní témata, takže si podobné mediální pojistky kupovat nepotřebuji a ani to neplánuji.