Roaming: přinese slevy až regulace?

Když se 22. listopadu 2004 ujala úřadu nová Evropská komise, v čele s José Manuelem Barrosem, většina komisařů nastoupila do svých funkcí poprvé. Ne tak komisařka Viviane Redingová, která působila již v předchozí Komisi Romana Prodiho a měla zde na starosti „resort“ vzdělávání, kultury, mládeže, médií a sportu. Pro své druhé funkční období ale dostala na starost zcela jinou oblast, a to oblast informační společnosti (někdy nesprávně zužovanou jen na telekomunikace). K ní byla nově přidružena ještě oblast médií, tak aby byl reflektován trend ke splývání (konvergenci) telekomunikací a elektronických médií, do tzv. elektronických komunikací.

Okamžitě po svém nástupu do (druhé) funkce se komisařka Redingová začala velmi intenzivně zajímat o oblast mobilního roamingu. Skoro by se dalo říci, že se do roamingu zakousla jako buldog, s cílem rázně vyřešit jeho problémy – a možná se na všem i náležitě zviditelnit, jako „ten, kdo s problémy kolem roamingu konečně hnul“.

Podstata problému přitom byla jasná, zřetelná a srozumitelná i pro bruselské úředníky: koncové ceny, které za roaming platili uživatelé, včetně hojně cestujících unijních činitelů, byly i v roce 2004 opravdu hodně vysoké. Snad by se dalo říci, že až nemravně vysoké. A cílem komisařky Redingové bylo je podstatně snížit.

Jenže způsob dosažení vytčeného cíle, který komisařka Redingová zvolila, moc nekorespondoval se zvyklostmi světa elektronických komunikací. Průběžně se sice měnil, ale ani jeho další formy vůbec nezapadaly do toho, co je v tomto světě, plném opravdu velkých investic, zvykem. A bohužel dodnes neladí ani s tím, co sama Evropská komise doslova vnucuje celému sektoru elektronických komunikací, skrze současný regulační rámec.

Na druhu stranu je pravdou, že sama podstata problémů kolem roamingu, který má nadnárodní charakter, se stávajícímu regulačnímu rámci vymyká a vyžaduje tedy nějaké jiné řešení.

Ale nepředbíhejme a vezměme to popořadě.

První krok: osvěta

Úplně první, co komisařka Redingová podnikla v oblasti roamingu již v polovině roku 2005, bylo varování, adresované uživatelům roamingových služeb: jménem komise je oficiálně varovala jednak před vysokými cenami roamingu, a také před jejich netransparentností. Tedy před tím, že uživatelé nejsou dostatečně informováni o struktuře a výši toho, co v souvislosti s roamingem platí.

Současně s komisařkou Redingovou se do zkoumání roamingových poplatků pustila i Komisí zřízená skupina ERG (European Regulators Group), zastupující jednotlivé národní regulátory. I ona dospěla k závěru, že:

„Maloobchodní poplatky jsou velmi vysoké, aniž by byly jasně zdůvodněny,“

To je důležitý moment, který je určitě vhodné zdůraznit: i evropští regulátoři ve svém společném zkoumání došli k závěru, že roamingové poplatky jsou přemrštěné. Že jejich výše nemá oporu ve skutečných nákladech, ale značně je přesahuje. A také že průběžné snižování nákladů se adekvátně nepromítá do snižování koncových cen.

Druhý krok: veřejný pranýř

Poměrně záhy po prvním kroku v podobě osvěty (varování uživatelů) následovalo jiné opatření Evropské komise, iniciované komisařkou Redingovou. Jde o aplikaci metody „veřejného pranýřování“, v podobě spuštění informačního webu, který měl jasně ukázat, jak moc jsou roamingové tarify vysoké a předražené. Takovýto web byl Komisí skutečně spuštěn, v říjnu 2005, a dodnes jej najdete zde.

Původní představa možná byla taková, že již zprovoznění takovéhoto webu postačí k tomu, aby se mobilní operátoři chytili za hlavu a roaming výrazně zlevnili. Jenže to se nestalo, a to i vinou nekonzistentního přístupu samotné Komise. Mobilní operátoři totiž ihned vyrukovali i s příkladem toho, co se v roce 2001 stalo Vodafonu: ten tehdy koupil a pohltil německého operátora Mannesmann, a při té příležitosti chtěl nabídnout v rámci své skupiny levnější roaming. Jenže Komise mu to tehdy znemožnila, skrze kategorický požadavek, aby stejné podmínky pro roaming nabízel všem operátorům bez rozdílu.

Takovýto požadavek by se ale dal splnit jen formou „velkého třesku“, neboli stejného (dobrovolného) snížení u všech operátorů najednou. A to nebylo a není reálné.

Třetí krok: regulace

Mobilní operátoři na veřejné pranýřování sice určitým způsobem reagovali, ale nikoli tak, jak komisařka Redingová očekávala. A tak již poměrně záhy, počátkem roku 2006, začíná komisařka Redingová hovořit o potřebě regulace.

Její představa už tehdy byla taková, že by regulace roamingu nebyla nařízena skrze klasickou unijní směrnici (anglicky: Directive), ale skrze tzv. nařízení (anglicky: Regulation). Směrnice se totiž mnoho měsíců zapracovává (tzv. transponuje) do národní legislativy, zatímconařízení se pro členské země stává závazné okamžitě po svém vyhlášení. A paní komisařka chtěla dosáhnout kýženého efektu co nejdříve.

První fáze konzultací

Nicméně představu o tom, co a jak by vlastně mělo být regulováno, zpočátku ještě komisařka Redingová neměla. Nebo možná měla, ale dávala přednost dialogu s operátory. A tak otevřela první fázi veřejné konzultace, v rámci které se jich ptala na otázky jako:

• co by bylo vhodnější regulovat, velkoobchodní ceny či ceny koncové (maloobchodní)?
• jaké regulační mechanismy by byly nejvhodnější?
• jaké dopady by vše mělo na operátory i uživatele, i na sektor jako takový?

Během této poměrně krátké první fáze konzultací (od 20. února do 22. března 2006) se sešla řada reakcí (celkem 51), nejen od mobilních operátorů, ale i od dalších zainteresovaných hráčů, i zástupců spotřebitelů.

Druhá fáze konzultací

Na základě výsledků první fáze konzultací pak Komise formulovala hlavní principy regulace, kterou se chystala navrhnout. Tyto principy vypadaly následovně, a operátoři na ně mohli reagovat v rámci druhé fáze konzultací:

• regulovány by byly jak koncové (maloobchodních) ceny, tak i ceny velkoobchodní
• koncová maloobchodní cena za „volání domů“ (z navštívené země do domovské země) by nepřesáhla cenu běžného mezinárodního hovoru z domovské země do navštívené země
• koncová cena za volání v rámci navštívené země by se rovnala ceně místního národního hovoru v navštívené zemi.
• Volání z navštívené země do jiné (cílové) země EU by nestálo více než kolik činí cena mezinárodního hovoru z domovské země do cílové země.
• příchozí volání v rámci roamingu (v navštívené zemi) by bylo zcela zdarma.
• Na první pohled tyto návrhy vypadají celkem logicky, ale na druhý pohled už nikoli. Jejich naplnění by mimo jiné znamenalo, že by se ceny volání v rámci roamingu dostaly na úplně stejnou úroveň jako voláníze sítě domovského operátora, a operátoři by neměli prostor na pokrytí nákladů, které se samotným roamingem přeci jen mají.

Ovšem už samotná představa regulace koncových cen působila na mobilní operátory jako rudý hadr na býka. Určitě i proto, že jde o nejtvrdší formu regulace, kterou v jiných oblastech mohou národní regulátoři aplikovat jen po zevrubné analýze příslušného relevantního trhu a za splnění řady konkrétních podmínek, vyplývajících ze současného regulačního rámce. A tady se najednou navrhovala nejtvrdší regulace, (nejen) u koncových cen, jen na základě jakéhosi „nástřelu od boku“.

Výsledky druhé fáze konzultací, probíhající od 3. dubna do 12. května 2006, tomu odpovídaly.