Na to, že někteří uživatelé mobilů sveřepě odmítají vypínat své miláčky v různých, někdy neuvěřitelných situacích, jsme si již zřejmě zvykli. Událost, jejíž popis naleznete v tomto článku, však možná zapůsobí i na ty nejotrlejší mobilisty.
Mobilní telefon je nedílnou součástí dnešní kultury, obzvláště v některých zemích. O povaze českých mobilistů v tomto ohledu není nutné dlouze diskutovat. Mobilní telefon používáme doma, v zaměstnání, na jednáních, v dopravních prostředcích, v supermarketech, v nemocnicích, na toaletách, zkrátka téměr všude. Na odolnosti a toleranci každého z nás záleží, ve kterých situacích považujeme telefonování za ideální, za vhodné, za nevhodné nebo za nepřípustné. Zatímco někteří odmítají telefonovat ve vlakovém kupé, jiní během cesty vlakem navýší bankovní účty mobilních operátorů o slušné částky.
Přestože by se zdálo, že díky všeobecnému odsouzení a opovržení si už nikdo nedovolí nechat zapnutý telefon v divadle, na koncertě nebo v kině, velké procento kulturních představení je obohaceno právě melodií z Rolniček, motivem Daniela Hůlky nebo swingovým pohoupáním. Po takovém zazvonění obvykle následuje několik trhaných pohybů: míra jejich křečovitosti je nepřímo úměrná nervové odolnosti volaného. Fakt, že vyzvánění mobilu dokáže pokazit představení nejen divákům, ale i hercům, asi není třeba zdůrazňovat. Například Zdeněk Svěrák umí zpražit zapomnětlivého mobilistu velmi káravým pohledem (především nedodržuje-li dotyčný bezpečnou vzdálenost od jeviště).
Všechny tyto situace dobře známe a naučili jsme se je vytlačit na okraj svého vnímání. Zkuste si však představit následující scénář: sedíte v kině a srkajíce kolu, sledujete dramatickou filmovou scénu. Z řady za vámi se ozve sice melodické, avšak velmi agresivní vyzvánění. Očekáváte zvuk šustícího kabátu následovaný chvilkovým zesílením reproduktoru, a těšíte se na následné ticho.
Namísto toho se dočkáte zvučného barytonu: „No, prosím! ... Čau, jasně! ... Ne, to opravdu není problém. ... No, já bych to podepsal, ale nedostal jsem to od tý pitomý nány včas! ... No jasně, úplně blbá. ... Jo, tak já to podepíšu zejtra, jo? ... Tak jo. ... A máš se? ... Super ... Jo, jde to, zrovna koukám na film. ... OK, taky, zdar.“
Jak zareagujete? Já jsem se krátkou chvíli pokoušel odhadnout, zda mám dostatečně dlouhou ruku na provedení bleskového manévru spočívajícího v otočení, uchopení příslušného mobilu a jeho mrštění na podlahu. Když jsem racionálně usoudil, že tímto řešením sice vytrestám mobil, ale zvučného barytonu se na dlouhou dobu zřejmě nezbavím, rezignoval jsem. A pokusil se vzpomenout na to, o čem se na filmovém plátně vlastně mluví.
Diskuse: co byste dělali vy? Jak byste reagovali? Odsuzujete takové chování, nebo je mobil tak silnou součástí našich životů, že se nejedná o nic nevhodného? Setkali jste se s telefonováním v podobných situacích?