OpenMoko FreeRunner: zobák není v ceně (test)

Poprvé jsme vás o projektu Openmoko informovali začátkem minulého roku. V té době se vyvíjel telefon Openmoko Neo1973, který jsme nedávno měli možnost otestovat. Naše první dojmy najdete v tomto článku a v jeho druhé kapitole se dočtete o nástupci, který se nám do rukou dostal teď. Jmenuje se OpenMoko Neo FreeRunner.

Pro ty z vás, kteří ještě neměli šanci se s Openmokem seznámit, připomínám, že cílem tohoto projektu je vytvořit první „skutečně otevřený mobilní telefon“, tedy zařízení s operačním systémem a aplikacemi s otevřeným zdrojovým kódem. Tím pádem se do vývoje může zapojit každý, kdokoliv si může telefon libovolně upravit a nemusí se bát, že by tím porušil licenční podmínky výrobce. Na druhou stranu, přístroj je opravdu určen spíše pro technicky zdatné „hračičky“ než běžného koncového uživatele. Tenhle telefon je zkrátka dalším schodem stupnice hloupý telefon-chytrý telefon-OpenMoko. Nic pro uživatele zvyklé na odladěný Symbian či Windows Mobile, nic pro uživatele typu „koupit-zapnout-používat“. Ostatně to poznáte i v pokračování článku...

 
Fotky vnitřností, 3D modely, podrobná schémata zařízení a dokonce i jeho CAD plány – i to je otevřenost, se kterou přichází OpenMoko. Vše najdete na stránkách výrobce

Už to není hardcore?

FreeRunner přináší značná vylepšení. To nejdůležitější je, že cílová skupina uživatelů je širší, než tomu bylo u prvního modelu, se kterým si věděl rady jen úzký okruh vývojářů. Zbytečně ale nejásejte, pokud si s Linuxem nerozumíte přinejmenším tak, jako byste měli cédéčko Ubuntu už v kolébce, nejspíše z Freerunneru nebudete nadšeni. Abych to uvedl do souvislostí, oproti Neo1973 se cílová skupina změnila z „hardcore developer“ na „developer„“. Troufnete si?

Telefonovat se s Freerunnerem sice dá bez problémů, ale pokud se rozhodnete využít celý jeho potenciál, narazíte. Po rozbalení z krabice totiž v telefonu najdete tu nejjednodušší verzi operačního systému, která umí opravdu jen telefonovat a posílat zprávy. Proto je třeba nahrát verzi novou. Bez znalosti angličtiny a Linuxu to půjde jen těžko. Vše probíhá tak, že si stáhnete obraz jádra a vlastního operačního systému, poté telefon vypnete a připojíte přes USB k počítači (i když už je utilita též pro Windows, bezpečnější je to dělat pod Linuxem).

Při zapínání je třeba stisknutím ovládacího tlačítka spustit bootovací menu a v něm vybrat (opět pomocí ovládacího tlačítka) „*** BOOT MENU (NOR) ***“. Pak je si potřeba stáhnout aplikaci DFU-util. Pomocí té je možné v konzoli do Openmoka flashnout nový systém. Pokud byste se do toho chtěli opravdu pustit, pak následujte detailní postup na Openmoko Wiki.

Opravdu hezká krabička

Openmoko Neo Freerunner dostanete ve stylovém balení. Černá kartónová krabička je převázaná zelenou páskou se základními informacemi. Po otevření je vše pěkně zabalené, ještě než na vás Freerunner vykoukne, je chráněn molitanem. Ve zbytku krabičky se schovává nabíječka s vyměnitelnou evropskou/anglickou koncovkou a miniUSB kabel.

 
Opravdu stylové balení

Je zde také adaptér na klasickou velikost SD karty pro microSD o velikosti 512 MB (přístroj podporuje karty až po v současnosti největších 8GB), kterou najdete už přímo v telefonu. Kdo se divil obrovskému stylusu, bude se divit znovu. Ten již sice není ve vlastní krabičce, trošku pozměnil barvu, ale integrace propisky, laseru a LED svítilny nezmizela. A nechybí ani kartička s poděkováním, že jste si zakoupili „první otevřený mobilní telefon na světe“. Headset ani poutavé neoprénové pouzdro už k Freerunneru, jako tomu bylo u Neo1973, bohužel nedostanete, budete si je muset přikoupit zvlášť.

 
Univerzální miniUSB nabíječka • headset • pořádný stylus

Na první pohled byste nový Freerunner od předchůdce nepoznali. On je totiž opravdu v úplně stejném pouzdře. Zůstaly tedy i rozměry 121 × 62 × 18,5 milimetrů a dokonce i hmotnost 185 gramů. Telefon je tedy není žádný drobeček. Konstrukce je solidní, nikde nic nevrže, vše je precizně zpracované a telefon působí jako dobře udělaný kus elektroniky.

Jedinou viditelnou změnou je tak nová barva, telefon je celý v černé. Zadní a přední část je z matného, dalo by se snad říct i hebkého, plastu, boky z lesklého. Při pozornějším pohledu uvidíte, že „zprůhlednily“ jediná dvě tlačítka, která na telefonu jsou (vypínací a ovládací). To je kvůli tomu, že se pod ně ukryly LED diody, které svítí při zmeškaných událostech nebo při nabíjení. Posledním rozdílem je nápis pod displejem a logo na zadním krytu, které se trošku změnilo.

Jak jsem zmínil, na telefonu moc prvků není, kromě ovládacího tlačítka v levém horním rohu je zde vedle vypínací klávesy miniUSB konektor, nad ním ještě konektor pro anténu GPS. Přestože je ve Freerunneru již jen jeden reproduktor, ve výlisku jsou pořád dva otvory. Na levém boku je pak 2,5 mm jack pro sluchátka, škoda, že do takto velkého těla nebyl umístěn klasický 3,5 mm.

Papírové specifikace lákají

Hardwarová výbava telefonu se změnila výrazně. Pokud začnu od toho nejdůležitějšího, procesor Samsung 2442 SoC je nyní taktován na slušných 400 MHz, zvětšila se i integrovaná paměť, z 64 MB na celého čtvrt gigabajtu (256 MB). Paměť RAM o kapacitě 128 MB zůstává, stejně tak byl zachován i opravdu luxusní displej: VGA rozlišení (480 × 640 pixelů) při úhlopříčce 2,8 palce na něm tvoří neuvěřitelně jemný obraz.

Novinkou je ale 3D grafický čip SMedia 3362, který telefonu v budoucnu umožní zobrazovat i složité trojrozměrné obrazce a hrát náročné hry. Přidána byla i dvě polohová čidla, která zatím bohužel nenajdou využití. Pro mnohé bude tou nejdůležitější změnou přidání podpory Wi-Fi (čip Atheros AR6K 802.11 b/g). Nezapomnělo se ani na Bluetooth, USB host je nyní konečně napájen. Teoreticky by tedy mělo být možné připojit například klávesnici – jen si sežeňte redukci z miniUSB na USB.

Také bylo vyřešeno dobíjení, prázdnou baterii o kapacitě 1200 mAh (kompatibilní s bateriemi Nokia BL-4C, BL-5C a BL-6C) můžete dobíjet a zároveň zapnout telefon, což u předchozího modelu možné nebylo. GPS čip se chytá poměrně rychle, nejvíce mě ale potěšila přítomnost konektoru pro anténu, tu dnes nemají ani některé GPS moduly.

Můžete vložit obyčejnou baterii z Nokie

Specifikace znějí opravdu pěkně, ale dojem z nich zkazí to, že je obtížné je pořádně využívat. Wi-Fi připojení se mi podařilo zprovoznit v Om 2007.2 jen jednou, GPS sice funguje, ale mapy se stahují přes internet a ten se musí složitě nastavovat přes příkazovou řádku. A kdybyste si chtěli připojit externí flashdisk s filmem, nemáte si ho v čem přehrát (o tom že otvírat ho je třeba přes konzoli ani nemluvím). Všechno se samozřejmě dá vyřešit a dovést až do uživatelsky přívětivé podoby, ale to nezvládne každý. Nicméně už teď se kolem projektu OpenMoko tvoří zapálená komunita a postupem času bude vše snazší.