Chcete vidět, jak vypadá a co všechno umí nejlevnější mobil z Japonska? Jeden takový kousek máme v redakci. Zajímá vás také, jak se nosí mobily v Japonsku? Co umí a kdo jsou pouliční krytaři v Tokiu?
Chcete vidět, jak vypadá a co všechno umí nejlevnější mobil z Japonska? Jeden takový kousek máme v redakci. Zajímá vás také, jak se nosí mobily v Japonsku? Co umí a kdo jsou pouliční krytaři v Tokiu?
To, že Japonsko je v oblasti mobilních telefonů o pár let před námi, se všeobecně ví. Ale když mi sestra dovezla z Japonska mobil, který tam pořídila za pár kaček, stejně jsem byl, mírně řečeno, v šoku. A co teprve, když mi vykládala, jak to tam s mobily chodí.
Když mi tu malou placku ukázala a já ji vzal do ruky, měl jsem dojem, že si přivezla nějakou hračku a ne opravdový funkční mobil. Uznejte, kdo z vás měl v ruce mobil, který váží 61 gramů?! Pak ho zapnula a v tu chvíli jsem zíral ještě víc. Podsvícení kláves v několika různých barvách a nádherný velký displej s pronikavě modrým podsvícením. Úvodní animace letícího ufa napovídala, že se jedná o mobil, který u nás uvidíme až za několik let.
Kyocera D303K, toť název mobilu, který se prodává v Japonsku v přepočtu přibližně za tisíc korun, i když jen v jedné japonské provincii. Zřejmě je to takový „šunt“, že ho jinde nechtějí. Na první pohled vypadá opravdu jako maketa. Jeho rozměry jsou 40 x 16 x 120 mm. Je sice vyroben celý z plastu, avšak natolik dobře, že při stisknutí v ruce neucítíte sebemenší prasknutí. Opravdu, evropské telefony mi v porovnání s touto kompaktní japonskou plackou připadají jako přeplácané buřtíky.
Trochu mě zarazilo množství funkčních kláves. Je jich sedm, včetně čtyřsměrného joysticku. Další věc, co mě dostala, byl rozsypaný čaj na displeji. Bohužel, mobil umí pouze japonsky a proto jsem se s jeho ovládáním hodně zapotil. Když jsem se nabažil pěkného displeje, který pojme v pohodě čitelných sedm řádků textu (spíše rozsypaného čaje), říkám si: fajn, je to sice pěkný, ale určitě to nic neumí. Jenže ouha, ten mobil strčí všechny naše lowendy do kapsy.
Hračka, co umí skoro všechno
Začnu telefonním seznamem. Lépe by sedělo adresářem. Telefon totiž pojme až 500 kontaktů, přičemž ke každému jménu lze přiřadit všechny základní údaje jako adresu, email, telefon a ještě cosi, ale těžko říct co, protože japonsky vážně neumím. Zřejmě se jednalo o skupinu volajících, ale to je jen má domněnka. Každopádně skupiny volajících tahle hračky podporuje. Vyzváněcích melodií jsem napočítal 20 a většinou to byly evropské hity, typu Mozart, Chopin, Beethoven. Zvuk byl skvělý, jen mi to připadalo trochu japonsky přepracováno. Vibrace už mě nepřekvapily. Wapový prohlížeč je od firmy Phone.com. A samozřejmě textovky a e-maily s touhle hračičkou posílat lze také – jen těm textům z rozsypaného čaje těžko porozumíte.
Mezi doplňkovými funkcemi je kalkulačka, která toho umí samozřejmě o něco více, než ta na mém Siemensu S25. Mobil má také něco jako poznámkový blok na deset různých záznamů. Japončíci jsou hračičky a tak nesměly chybět hry. Čekal jsem jich víc, ale narazil jsem jen na dvě. Jedna byla jakási logická skládačka. A druhá ani hra moc nebyla. Jednalo se o vykládání z karet. Stisknete tlačítko, karty se míchají, stisknete ho podruhé a vidíte obrázek, který vám pravděpodobně předpovídá budoucnost nebo horoskop. Na displeji telefonu se zobrazuje aktuální datum a čas, ale to už je dnes samozřejmost i u nás.
Na Internetu jsem narazil na informaci o hlasovém digitálním záznamníku na tři záznamy po patnácti sekundách, ale těžko říct, jak se záznamník spouští.
SIM kartu byste v něm nenašli
Když jsme projel celé menu, tedy to o čem si myslím, že menu je, započal jsem telefon zkoumat zevnitř. Teprve v tu chvíli jsem narazil na vysouvací anténu. Tu jsme objevil po odkrytí baterie. Mimochodem, výdrž tohoto telefonu také není k zahození. Doba hovoru 140 minut a v pohotovosti 300 hodin. Kdo by to do té malinké baterie řekl – vždyť celý mobil váží tolik, co baterie u Nokie 3310. Baterii jsem odklopil, hledaje přitom kartu SIM. Marně. Telefon je totiž určen pro síť standardu CDMA (Code Division Multiple Access), narozdíl od nám známého GSM. Tudíž jsem si s ním u nás nezavolal a už asi ani nezavolám, protože mu došla šťáva v baterii. Nabíječku sice mám, ale nějak se mi ji nedaří narvat do naší zásuvky.
Bez dokladů si nezavoláte
A jak se s tímto mobilem v Japonsku volalo? Stačilo si koupit dobíjecí kupón, s jehož pomocí jste dobili kredit podobně jako u nás. Kupón za přibližně 300 korun vydržel asi na půlhodinový hovor. Teď ale pozor. Při koupi každého dobíjecího kupónu je nutno předložit pas, případně jiný doklad totožnosti a udat adresu bydliště. To stejné se týká nejen nákupu samotného telefonního přístroje, ale i návštěvy internetové kavárny. Japonci si zkrátka na anonymitu nepotrpí. Navíc se dalo s tímto mobilem volat jen v jedné jediné provincii, jinde už zkrátka nefungoval. Poslední poznámka k mobilu se týká nápisů na něm. Vzpomínáte si na první mobily Eurotelu? Místo loga výrobce, Dancall, na nich zářil pouze nápis Eurotel. Podobně to funguje v Japonsku. Téměř všechny telefony na sobě mají vedle loga výrobce i logo operátora, který je prodává (logo výrobce je navíc skoro vždy menší).
Pokud se vám náhodou váš telefon nelíbí, pak není nic jednoduššího než si objednat originální kryt od pouličního krytaře. Nevíte, o kom to mluvím? Taky jsem z toho byl paf, ale v Japonsku je telefon natolik stylová záležitost, že přímo v ulicích Tokia narazíte na úleťáky, kteří vám na počkání pomalují mobil podle vašeho přání.
Když už jsme u té stylovosti, u nás je velkou módou mobil za pasem. Japonsko zřejmě nezná kovboje ze špageti westernů a tak se mobily nenosí proklatě nízko a pořád na očích, ale pěkně nenápadně schované po kapsách. Manažeři mají na mobily jednu vychytávku. Mobil mají přivázaný barevnou šňůrkou ke kapsičce od košile a mobil v ní. Alespoň jsou tak chráněni proti případné ztrátě nebo odcizení. Dalším poznávacím znakem manažerů jsou mobily kapánek větších rozměrů. V Japonsku totiž platí: čím dražší mobil, tím větší mobil. Má totiž velký displej. Tyto mobily ctí tvar V, podobně jako Motorola V. S tou ovšem nemají mnoho dalšího společného. Rozhodně ne ten velký barevný displej.
Poslední postřeh ze země vycházejícího slunce na závěr. Japonci nepoužívají handsfree a přesto si vesele volají při jízdě autem. Jak? Zkrátka si drží aparát u ucha rukou.