Něco na tom je, ale takto to ve skutečnosti není. To, že jinak mluvíte a jinak píšete, nemá s ukládáním nic společného. Pokud máte myšlenku, tak je jednodušší ji vykecat než napsat. U mluvě nejste nijak omezen, tak tu myšlenku jen volně vypustíte. Jakmile začnete psát, tak narazíte na překážku - pomalé psaní. A ta pomalost je tak iritující, že jste nucen pak tu myšlenku přeformulovat jinak. Klidně si to zkuste. Buďte pořádně nasraný a uvidíte, že tu nasranost vyjádříte jinak v mluvě a jinak písemně. U mluvě nejste omezen, tak vypustíte i takové perly, které jste nečekal. Jakmile to ale začnete psát, tak si během toho začnete uvědomovat co píšete, co myslíte, a dojdete k tomu, že co si myslíte, je až moc drsné a změkčíte to. Toto nemá s ukládáním nic společného. To si v tu dobu nijak neuvědomujete.U korespondence jinak píšete, pokud je určen přátelům, kde nejste vázán etikou, jinak píšete, pokud je to určeno úřadům, firmě, kde už nějaká ta etika musí být. To vlastně platí i u mluvy. S přáteli kecáte hovorově, kdežto s klientem spisovně.
