Mobily a děti: ideální spojení či danajský dar?

V dnešní době vlastní více jak polovina obyvatel ČR mobilní telefon. Nezanedbatelnou část uživatelů mobilních sítí přitom činí lidé mladší osmnácti let a nezřídka i děti mladší let deseti. Je to dobře nebo ne? Přinášíme vám pro některé z vás dozajista šokující článek o tom, jak ovlivnily mobilní telefony naše děti.
Mobily a děti: ideální spojení či danajský dar?

Hele, já mám 3310! Heč!

U mladších uživatelů mobilních telefonů se projevují jisté rysy typické pro všechny děti. Snaha vyniknout, být něčím zvláštní, být co nejoblíbenější a nejobdivovanější a podobně. Na tom koneckonců není nic špatného. Bohužel se ale dosti často stává, že děti namísto svými znalostmi, vtipem a uměním komunikace s ostatními, vynikají typem svého mobilního telefonu respektive bohatstvím svých rodičů. Podařilo se mi vyslechnout několik rozhovorů dětí mezi deseti až čtrnácti lety a musím říci, že jsem byl zpočátku šokován. Přiznávám, že není zrovna nejslušnější poslouchat cizí rozhovory, ale někdy prostě okázalé vystupování a poněkud hlasitější hovor nelze přehlédnout (a ani přeslechnout).

V mém případě se jednalo o chlapce, který měl právě novou Nokii 3310. Rozhovor dětí probíhal zhruba takto (vulgární výrazy jsem si dovolil vypustit a nahradit je výrazy publikovatelnými): „Ty jo, ty máš třicettřidesítku?“ „Samo. Já mám každejch půl roku novej mobil.“ „Jak to?“ „Když se mi ten starej nelíbí, tak s nim třísknu vo zem a řeknu, že mi upad a rodiče mi koupěj prostě novej.“ „To já mám tady ten starej Alcatel. To je takovej strašnej krám. Moji … rodiče mi prostě novej mobil nechtěj koupit, už mě fakt štvou.“ „To máš teda blbý. To já, když teď s tímhle telefonem teď třísknu o zem, tak jen zavolám domu a rodiče mi hned pošlou další.“ „Fakt?!“ „No jasně! Tobě snad ne?“ „Ne, moji rodiče maj spoustu keců jen když mi maj koupit kredit!“

Zdá se vám takovéto jednání v pořádku? Mně tedy rozhodně ne. Jaképak vystupování asi bude mít tento chlapec až bude dospělý? Jak se asi bude chovat ke svým přátelům, manželce, či obchodním partnerům, když i k rodičům se chová takto. Samozřejmě, je možné, že nemluvil pravdu. Ale ať již lhal nebo ne, tak je jisté, že existuje určitě desítky či stovky takovýchto dětí, pro které rodiče udělají vše, co jim na očích vidí. Podle mě to ale není vždy správné a výchovné.

Koukněte na tu socku, vždyť ani nemá mobil

Jestliže předchozí jednání vytvářelo mezi dětmi jisté rozdíly způsobené majetností jejich rodičů, pak následující úryvek rozhovoru již jasně ukazuje jaké kastovnictví se mezi dětmi vytvořilo. „Čau kluci, můžu s váma taky hrát fotbal?“ „Podívejte se kdopak k nám přišel.“ „Nebavte se s nim, vždyť ani nemá mobila.“ „Se sockama se nebavíme, vodprejskni!“

Ještě před pár lety bylo dítě s mobilním telefonem spíše výjimkou a ve svých vrstevnících vzbuzovalo značnou míru závisti. Doba se ale změnila. Mobilní telefon má již téměř každý student střední školy a žák druhého stupně školy základní. Mnohdy se však setkáte i s dítětem z druhé třídy základní školy, které má na zádech tašku se sáčkem na boty pomalu větší než je on sám a v ruce drží Alcatel 501. Čím dražší mobilní telefon dítě vlastní, tím se stává oblíbenější a obdivovanější.

Mezi dětmi jsou vytvořeny dvě základní kasty: děti bez mobilu a děti s mobilem. Děti s mobilem se pak dělí ještě do několika „podkast“: děti se starými mobily (Motorola d160, d520, Siemens C10, S6, apod.), děti s levnými mobily (Motorola T180, T2288R, Alcatel OT Easy, apod.), děti s mobily střední cenové třídy (Nokia 3210, 3310, 3330, Siemens C35i, M35i), děti s manažerskými telefony (Siemens S35i, Nokia 7110, Alcatel OT 501, apod.) a konečně děti s Hi-Tech telefony (Nokia 8210, 8850 či Sony CMD-Z5). To, které z nich jsou v kolektivu nejuznávanější a nejoblíbenější si zajisté domyslíte sami.

Tati, proč nemám mobil?

Zatímco děti bez mobilu se chovají vcelku normálně a chtěli by se přátelit se všemi, tak děti s mobilem je mnohdy přehlížejí a berou je jako méněcenné spolužáky. Pravda, neplatí to vždycky, ale možná byste se divili, jak je tento jev častý. Děti bez mobilu se pak cítí být méněcenné a frustrované. Co je ale nejhorší, je fakt, že tyto děti (obzvláště pokud se nacházejí ještě v nižším věku, kdy vývoj jejich osobnosti není ještě zcela dokončen) mohou z tohoto jednání svých spolužáků mít i trvalé komplexy méněcennosti a psychické problémy, které je v tom nejhorším případě mohou provázet celý život.

Sám jsem zažil případ osmiletého chlapce, který přišel domů ze školy a z očí mu tekly slzy. Když se ho pak jeho otec zeptal, co se stalo, tak chlapec odpověděl, že se mu ve škole smějí, že nemá mobil. Poté následoval vyčítavý pohled a zoufalá prosba, ať mu táta koupí mobil, a že už je skoro jediný ve třídě, co nemá mobil, atd. Jeho otec byl poněkud šokován a jen se nevěřícně koukal. Ačkoliv je tento otec velmi majetný muž, tak svému dítěti mobilní telefon prostě koupit nechce, protože se domnívá (v čemž bych s ním souhlasil), že takto malé dítě by ještě telefon mít nemělo. Kromě toho ještě dodnes není jasné, jestli mobilní telefony škodí lidskému zdraví (zvláště malému dítěti ve vývoji) či nikoliv. Pravda, jsou případy, kdy děti třeba dojíždějí do školy daleko od domova a v zimě se vracejí až za tmy. Pro takovéto děti je mobilní telefon dozajista oprávněná investice. Výše zmíněný chlapec však bydlí deset minut od školy a tam ho povětšinou vozí rodiče autem.

Co vy na to?

Myslíte si, že je v pořádku, že i malé děti mají svůj mobilní telefon? Co říkáte kastovnictví, které mobilní telefony mezi dětmi způsobily? Má vaše dítě také svůj mobilní telefon? Víte, jak se chová či trpí vaše dítě mezi svými spolužáky kvůli mobilnímu telefonu?

Témata článku: Ostatní, Nokia 3210, Nokia 8210, Siemens C35i, Siemens S35i, Sony CMD-Z5, Slzy, Mobil, Spoje, Spojení