Neprodaný Telecom a potrestání nevinných

Pozdější prodej by měl znamenat více peněz, čekání ale znamená prodlužování nedobrého fungování firmy se dvěma nesourodými vlastníky.

Předvčerejší zpráva o tom, Český Telecom nebude nyní prodán zájemcům, konsorciu Deutsche Bank a TDC, byla přes všechny předchozí kuloární zvěsti šokem. O tom, že v jednání trvajícím přes tři měsíce (což je v takovýchto případech běžná, spíše i kratší doba než obvyklá) se objevují jakési zádrhele, se vědělo; že se ale rozpory obvyklými kompromisy, ústupky a smluvními ustanovení nevyřeší, čekal málokdo. Jde o ztracený čas a vynaložené peníze na obou stranách: tříměsíční jednání a další nezbytné procedury (finanční a právní hloubková kontrola) o prodeji giganta spolyká mnoho miliónů, spíše i desítek miliónů korun. Jaký je pravý důvod neprodeje Českého Telecomu? Oficiální zprávy uvádějí, že menšinový akcionář (holandsko-švýcarské konsorcium TelSource) nesouhlsasil s nabízenou cenou. Ta je ovšem známá už několik měsíců; pokud by tomu tak bylo, pak by TelSource nesouhlasil již tehdy a nemusela se provádět hloubková kontrola. Představitelé TelSource tvrdí, že je stát (tj. druhý velký akcionář Českého Telecomu, který se rozhodl prodat svůj podíl) formálně o tomto neinformoval, ale samozřejmě toto vysvětlení rovněž nemůže nikoho uspokojit.

Složitá akcionářská struktura a nedokonalé smlouvy s holandským partnerem

Pokud má jakákoli firma více akcionářů, mívají mezi sebou uzavřenu dohodu o tom, že svůj podíl nesmí prodat jeden z nich bez ohledu na toho druhého; předkupní právo je dokonce ze zákona a obvyklé ustanovení zní „právo připojit se k prodeji“, tj. pokud existuje kupec např. na 51% podílu firmy a tento podíl chce prodat jeden akcionář, pak druzí mají právo se připojit, takže nakonec všichni prodávají proporcionálně. V praxi, zejména u složitých akcionářských struktur, se používají ještě podstatně složitější uspořádání. To byl zřejmě i případ Českého Telecomu, kde navíc situaci komplikuje padesátiprocentní podíl v Eurotelu a zejména to, že Eurotel je dnes zřejmě cennější firma než Český Telecom; navíc akcionářská práva jsou u ČTc ještě složitější (kromě TelSource, kde je akcionářem KPN, je ještě v Telecomu přímým cca šestiprocentním akcionářem KPN, který právě spolu s vládou drží ono právo připojit se k prodeji atd.). V případě Českého Telecomu se „stát rozhodl prodat svých 51%“, jak zní oficiální vyjádření, toto ale nicméně nemůže udělat bez ohledu na svého minoritního partnera; proto také před rokem a půl obě strany podepsaly smlouvu o společném postupu při prodeji Telecomu. Společná smlouva ale zřejmě nebyla dobrá, neboť, jak se nyní zdá, umožnila TelSourcu nyní zablokovat prodej Českého Telecomu. Kromě už zmíněné komplikované akcionářské struktury a zřejmě z dnešního pohledu nedokonalých smluv, které uzavřel ještě ministr Dyba jedné z Klausových vlád, když podíl v Telecomu prodával, se na selhání tohoto jednání podepsal zcela jistě i nedobrý vztah mezi akcionáři: je dobře známé, že od roztržky ministra Peltráma s holandským managementem společnosti jsou vztahy mezi hlavními akcionáři firmy na bodu mrazu.

Touha ihned najít viníka: odvolání generálního ředitele

Druhou zajímavou a nečekanou zprávou z vývoje událostí je téměř okamžité rozhodnutí předsednictva o odvolání generálního ředitele firmy a předsedy představenstva Přemysla Klímy za to, že „firmu špatně připravil k prodeji“. Zatímco vláda neúspěšně Telecom prodává tři roky, stačilo akcionářům jen několik hodin na to, aby zjistili, že za vše může současný ředitel a aby jej odvolali doslova z hodiny na hodinu; navíc bude v nejbližším možném termínu (je svolána mimořádná valná hromada) odvolán i z představenstva a tím zřejmě i „vytlačen“ zcela mimo firmu.

Na mysl se dere poučka z dob budování socialismu; jeho pátá etapa (poté, co průšvih propukne naplno) je završena odměněním viníků, potrestáním nevinných a vyhodnocením nezúčastněných. Vláda sáhla po jediné osobě, kterou vůbec mohla potrestat, protože jiní nepřipadají v úvahu: a) nemůže potrestat ex-ministra Dybu, neboť ten už je dávno soukromníkem, b) měla by potrestat sama sebe, ale to ještě žádná vláda nikdy neučinila, c) mohla by potrestat poradenskou firmu J.P.Morgan, neboť ta byla hlavním poradcem při privatizaci, ale J.P.Morgan má smlouvy samozřejmě sestavené natolik dobře, že se potrestat nenechá (kromě toho firma potrestaná je tím, že neinkasuje success fee, procento z úspěšného obchodu), d) nemůže potrestat kupce ani zbývajícího akcionáře, neboť na ně nemá žádnou páku.

Na základě toho, že se strana č. 2 (TelSource) nedohodla se stranou č. 3 (DB+TDC), rozhodla se strana č. 1 (akcionáři firmy) potrestat stranu č. 4, která s tím má jen pramálo společného. Tak to ovšem bohužel ve velkém byznysu chodí; šéf bývá odvoláván i za to, za co nemůže, neboť koneckonců byl šéf a šéf je odpovědný za vše – i za to, co nemůže příliš ovlivňovat. Novým generálním ředitelem firmy byl jmenován Ondřej Felix (bývalý šéf Oracle a APP Group, již předtím předseda představenstva firmy). Ondřej Felix je prvním generálním ředitelem firmy, který „není telekomák“, přichází zvnějšku a dříve šéfoval soukromým firmám. Lehčí než jeho předchůdci to mít nebude, protože v posledních letech neměl šéf Telecomu nikdy dostatečně volnou ruku na vytvoření a prosazení dlouhodobé strategie, a nyní se to rozhodně nezlepší.

Padesát miliard bylo málo; kdy bude víc?

Daňový poplatník by se měl zaradovat, protože současná cena za Telecom byla nízká, je daná takřka neexistující slušnou poptávkou na telekomunikačním trhu. Před třemi lety bylo možné za ČTc, tehdy ještě navíc s podstatně menším Eurotelem, zřejmě možné získat až trojnásobek této částky. To že se mělo prodat dříve, vědí všichni kaprálové po bitvě, nenajde se ale generál, který by řekl, za kolik bude možné prodat firmu za rok, dva nebo tři. O hodně lépe? Jen o málo lépe? Současné kapitalizace telekomunikačních firem jsou nízké kromě jejich zadlouženosti právě proto, že viditelnost do budoucnosti je mimořádně špatná.

Z pohledu člověka, který pevnou linku používá (a zejména, pokud je to fanoušek Internetu, závislý na připojení přes modem), neúspěšný prodej dobrou zprávou není. Ministr Mlynář může mít velmi dobrou vůli v přechodu na „manažerské řízení“ firmy (tj. značná samostatnost a odpovědnost manažerů, akcionář se neplete do řízení, jen zadá jasné úkoly a termíny), ale v praxi to bude zřejmě nemožné dodržet. Navíc: kolik ministrů zodpovědných za tento resort se v uplynulých několika letech vystřídalo? Jak dlouho „vydrží“ i Vladimír Mlynář na svém postě? Pravděpodobné bohužel spíše je, že poměrně zmatené podnikání Českého Telecomu bez jednoznačné dlouhodobé strategie bude existovat i nadále, tak dlouho, dokud se privatizace nepodaří. (Jako zajímavá kuloární možnost se uvádí, že by některé činnosti ČTc převzal pod svá křídla Eurotel, který je jednou z nejlépe řízených velkých firem v zemi).

Co dál: ještě vše neskončilo

Je rozhodně chybné označovat současnou událost za „krach privatizace“ Českého Telecomu, jak činí některá média. Firma je nevěstou vystrojenou pro ženicha a je na prodej připravená; to, že nedošlo nyní k dohodě s jedním zájemcem, vůbec neznamená, že privatizace zcela selhala. K prodeji nedojde bezprostředně nyní za podmínech navržených a stanovených před třemi měsíci; Deutsche Bank / TDC stále zájem o Telecom má, stejně tak má i TelSource zájem prodat. Odmítat může nyní česká vláda, které může připadat současná částka malá, a je možné, že se dohodne s TelSource na úplně jiných pravidlech hry. Česká vláda navíc může nechat vyplatit vysokou dividendu (tzv. superdividendu) ze zisku ČTc i Eurotelu, čímž by získala okamžitě a jednorázově až 35 miliard korun (!) do státního rozpočtu a nadále by byla většinovým vlastníkem firmy!

Z hlediska maximalizace zisku (tj. hledání nejvhodnějšího času na prodej a uspořádání firmy) i logiky telekomunikačního podnikání by rovněž byla vhodná restrukturalizace firmy, tedy realizace toho strategického rozhodnutí, které se stále odkládá, protože „Telecom se prodává, až po prodeji…“. Jedná se zejména o local loop unbundling, o případné oddělení datové/ISP divize do jiné firmy (což bylo jednu dobu na spadnutí, ale právě kvůli „prodeji“ se nerealizovalo). Vláda již potvrdila, že firmu chce prodat, ale připravuje novou strategii; prodej by se měl podle ministra financí Sobotky uskutečnit ještě v jeho funkčním období, tj. do několika let. To jistě zní pěkně, ale je to v praxi reálné? Zde nejde o privatizaci nějaké rafinérie, o které kromě zlomku obyvatelstva nikdo ani neví, že existuje: zde jde o rekonstrukci a prodej jedné z nejvíce „zpolitizovaných“ českých firem, která je na očích každému a jejíž služby skoro každý z nás využívá. Každý krok firmy je bedlivě sledován a je citlivý z pohledu veřejnosti: vláda, která navíc drží svou většinu-nevětšinu v parlamentě na tenkém vlákně, si s Telecomem nemůže dělat to, co by chtěla a co je ekonomicky nejrozumnější, ale je vůbec ráda, že nevznikne problém, který by přivodil její pád. Ze všeho nejpravděpodobnější se tak zdá být varianta, že se uvnitř firmy toho mnoho nepohne; Český Telecom jako spící panenka bude i nadále čekat na prince-vysvoboditele, alias strategického investora.

Témata článku: Operátoři, Ostatní, Pot, Nejvhodnější čas, Telecom