I mobily mají své příběhy, stejně jako jejich majitelé. V některých se sami uvidíte, jiným těžko uvěříte. Další příběh se stal na palubě letadla.
Tomáš Baránek: Seděl jsem na palubě letadla do Říma a protože eroplán ještě seděl na letišti, byl jsem napjatý jak letecká guma. Mramorový hlas z amplionů důrazně přikázal vypnout mobily a další zařízení: mobil jsem tedy vypnul a protože jsem strašpytel, pro jistotu jsem navíc vyňal akumulátor a dal jej do protější kapsy. Uff, teď jsem snad v bezpečí. Cestující zírali do novin, nebo spali, a já je napodoboval.
Pak letadlo začalo hvízdat a čumák se mu zvedl. Najednou komusi zazvonil mobil nad hlavou. Cestující ale klidně zírali do novin, nebo spali. Mobil zvonil, a letadlo se chvělo v úhlu 45 stupňů, mobil stále zvonil a já se vařil v potu (100 stupňů). Asi v jedenácti kilometrech jsem se probral. Mobil už nebylo slyšet: byl jsem asi v nebi.
Ozval se přívětivý kapitánův hlas: vítám vás na palubě pravidelné linky Praha-Miláno... Prudce jsem zvedl hlavu a začal se rozhlížet. Cestující zírali do novin, nebo spali. Slyšel jste, povídám sousedovi: prý letíme do Milána! Soused se mile usmál, ale neřekl nic. Ani ten za mnou, ani dáma přede mnou. Zkontroloval jsem letenku: Řím - a přinutil se tedy myslet si, že se mi to jen zdálo.
Po dvaceti minutách jsem si odskočil na toaletu; když jsem ji opouštěl, z pilotní kabiny se ozýval smích. To nemyslíte vážně, povídá jeden z pilotů, já si do teď myslel, že letíme do Milána! Kabina znovu explodovala smíchy a nejvíce se smála letuška, která se zřejmě přišla zeptat, proč jsme slítli z cesty. Během mého klopýtání zpět do křesla smrti se letadlo na chvíli naklonilo doleva a vrátilo do původní polohy.
Co dodat. Svůj hraniční zážitek považuji za přímý důkaz vlivu mobilního telefonu na lidský mozek. Otázkou ovšem je, zda mám na mysli mozek kapitána, nebo svůj.
