S moderní komunikací jsou úzce spjaty smajlíky neboli emotikony. Na malém prostoru mají vyjadřovat naši náladu. Je tomu ale opravdu tak? Nestal se smajlík jen povinným prvkem každé SMS zprávy a možným nástrojem přetvářky?
Jak to myslíš?
Karel: Ty jsi vcera zase vypadal.
Pepa: Hele, co se do me navazis?
Karel: Jezis, vzdyt to rikam jen tak z legrace.
Pepa: Aha, a kdo to ma vedet, kdyz jsi na konci nenapsal smajlik?
Kdyby mi tohle někdo řekl před pěti lety, tak si budu myslet, že si nejspíš dělá legraci. Proč smajlík a co to je? Doba se ale změnila a v textové komunikaci je smajlík téměř regulérním fenoménem. Smějeme se vtipům, smějeme se druhým, když se nám to hodí, tak i sami sobě. A v poslední době mám pocit, že se spousta lidí směje jen tak, bez důvodu, beze smyslu. Ale neplatí to jen o veselých emotikonech, jak si je jazykoví estétové pojmenovali, ale také o smutku a všech smajlově projevitelných emocích vůbec.
Velmi by mě zajímalo, kdo je autorem oné geniální myšlenky spojit dvojtečku a závorku. Není pochyb, že tady byl položen základ. Vše ostatní je už jen nastavená kaše. Kde se smajlíky objevily? Těžko říci, jestli spatřily světlo světa už v nějakém rukopise. Spíše byl jejich základ položen v nějakém strojopise autora neschopného vyjádřit i ty nejjednodušší emoce. A tak se zrodila emocionální zkratka, která měla časem přesáhnout rámec tušených možností. Ale možná to také mohlo být jinak. Příspěvky na téma tradice a geneze emotikonů rádi uvítáme. Naším cílem je, spíše než patetické spekulace nad pochybnou historií poklesků v písemné tvorbě, aktuální pohled na místo smajlíku, především v textových zprávách. Jisté je, že emotikony zcela změnily nejen sémantickou složku psaného projevu, ale myšlení lidí vůbec. Tedy těch, jež smajlům propadli.
160 znaků je pro lásku málo
Dost možná by se slušelo říci, že smajlík představuje postmoderní nešvar upadající komunikace. Že je symbolem zjednodušené konverzace, že je emocionální berličkou šetřící nám místo ve zprávě, kde je často 160 znaků proklatě málo, zejména pokud máte na displeji 4,95 Kč nebo jinou podobnou sumu připomínající celkovou velikost sbírky na záchranu vymírajících pětinohých blech v Tatarstánu. Říci něco takového by však bylo příliš zjednodušující a vlastně tak trochu, pro někoho alibistické, klišé.
Faktem je, že současná doba si smajlík žádá. Smajlík není nešvar postmoderní kultury, je to její produkt. Před deseti lety jste se mohli vyznat své lásce hrou na sítár pod okny jejich nervózních rodičů, cihlou s růží, opět nejlépe do okna jejich už značně nervózních rodičů, nebo milostným dopisem. Právě ten je dokonalou ukázkou posunu, který nám vnutila technologická mašinérie postindustriálního světa. Na libovolném počtu stran se psaly ódy a skládaly básně, byť tu a tam kostrbaté.
Koho ale něco takového napadne dnes? Jen hrstku podivínů, které alespoň můžete obvinit z toho, že ničí deštné pralesy. Textová zpráva je přece o tolik dostupnější, snazší. A také dražší. Potom si člověk dobře rozmyslí, jestli pošle tři zprávy, které navíc nedají dohromady ani šestinu normostrany A4, nebo se spokojí s poněkud tupou dvojtečkou a závorkou. Je to stejný systém, jako když kresby nahradila fotografie. Proto není možné emotikony odsuzovat. Přišly a změnily možnosti sebevyjádření tak jako spousta jiných expresivních elementů. Navíc mi připadá, že současná informačně přehlcená doba po zjednodušení přímo volá a smajlík se stává jakousi pseudo komunikační jistotou, když už nevíme, odkud kam.
Smajlík mění kontext zprávy
Jenže všechno má své meze. Požadovat po někom smajlík jako ujištění o správnosti interpretace přijaté zprávy je poněkud divné, zvlášť pokud se s ním známe několik let. Skoro to vypadá, že nám smajlík kromě zjednodušení přináší taky jakousi komunikační paranoiu. Kdyby se měl objektivně posoudit text poslaný bez smajlu, pak bychom jeho vyznění měli považovat za normálních okolností jako neutrální. Uměle vytvořená emocionální nejistota však vytváří paranoidní mnohoznačnost, která nás nutí, abychom se navzájem ujišťovali o tom, že to myslíme dobře, že je nám fajn a že ta věta: „Já tě asi zabiji“ není míněna vážně.
A co víc. Pro některé se smajlík stává téměř existencionálně potřebným interpunkčním znaménkem, takže pomocí emotikonů věty dělí, končí a začínají zároveň. Jedinci, jejichž textové zprávy dokonce smajlíkem začínají bez ohledu na následující obsah, jsou už jen pověstnou třešničkou.
Budoucnost má fotka
Na konec by se možná slušelo, abych vyjádřil svůj vlastní postoj a podělil se o to, jakou měrou se podílí smajlíky na mých komunikačních aktivitách. Místo pohrdavého ohrnování nosem, sentimentálního mentorování či vlastního sebezpytu bych raději uvítal, kdybyste se za nebo proti postavili vy. Ostatně, kdo jiný by k tomu měl být povolanější. Jisté však je, že smajlík je pouhým mezistupněm v nekonečné evoluci mezilidské komunikace, která začala ránou kyje do hlavy vedle sedícího neandrtálce a jejíž cesta je nevyzpytatelná jako lidstvo samo.
V nejbližší době však očekávám přesun od smajlíku k formátu MMS. Vždyť nám to doporučuje samotný reklamní průmysl a kdo lépe by mohl vědět, co potřebujeme ke štěstí, než ti usměvaví lidé v oblečení od Gucciho. Reklama s Davidem Beckhamem na Vodafone je toho více než výmluvným důkazem. Má to svoji logiku. Smajlík sám o sobě příliš neříká a psát je přece zbytečná dřina. Fotka nebo film dokáže říct mnohem více, nesouhlasíte? Stejně byste možná před deseti lety nesouhlasili se silou emotikonů. Ale může to být také jinak. Na každý pád si je užívejte, dokud jsou in ;)