Dnes je tomu přesně 25 let ode dne, kdy se začaly psát tuzemské mobilní dějiny, tehdy ještě na území bývalého Československa. Dne 12. září 1991 spustila společnost Eurotel (společný podnik státního SPT Telecomu a amerického konsorcia Atlantic West) první mobilní síť. I když slovo síť je asi nadnesené – šlo o „síťku“ sestávající ze tří vysílačů, dvou v Praze a jednoho v Brně.
Z dnešního pohledu bychom síť nazvali označením 1G. Šlo o analogovou síť typu NMT (Nordic Mobile Telephony), kterou implementovala finská Nokia. Eurotel ji později v dobách paralelního provozu již digitální GSM (2G) sítě modernizoval a označoval jako Tip. Síť běžela na frekvenci 450 MHz a typickým předčíslím bylo (0)601.
Extrémní ceny a telefon v kufru
V dobách největší slávy bylo do NMT sítě připojeno zhruba 70 tisíc zákazníků. Raketový vzestup mobilní telefonie ale nastal v Česku až s příchodem GSM a druhého operátora Paegas (dnešní T-Mobile), obojí v roce 1996. Zajímavostí je, že Eurotel a nástupnická Telefónica provozoval analogovou NMT síť až do roku 2006, kdy ji Španělé vypnuli a zbylé zákazníky migrovali na 2G a 3G.
Nokia 650 ze zlaté éry NMT v roce 1998. Byla dvojčetem Nokie 6110 určené pro GSM sítě
Podle současných měřítek takřka prehistorická síť vyžadovala také speciální mobilní zařízení, která zpočátku svými rozměry měla k mobilitě daleko. Legendárním zástupcem byla tzv. kufříková Nokia MD59. Celá konstrukce vážila zhruba 4,5 kila a pořizovací cena byla okolo 60 tisíc korun. O deset let později už šlo v NMT síti volat i s telefony „normální“ kapesní velikosti. Oblíbená byla např. Nokia 650, která již uměla dokonce posílat SMS zprávy, což bylo technologické maximum služeb sítě. Mimochodem dnes jen stěží představitelnou kuriozitou je, že v době odesílání SMS (až několik desítek sekund) byl zákazník obsazený pro příchozí hovor.
Volání na začátku devadesátých let bylo pouze pro movité. Mobil si mohli dovolit až na výjimky jen politici, úspěšní porevoluční podnikatelé a cizinci. Aktivace služby stála 29 tisíc československých korun, měsíční paušál bez jakýchkoli volných jednotek vyšel na dva a půl tisíce korun a za minutu hovoru, včetně příchozích, si Eurotel účtoval 15 československých korun. Průměrná mzda v Československu přitom v roce 1991 dosahovala necelých 4 000 korun.
Doba temna českých telekomunikací
Ceny byly extrémně vysoké až do roku 1996, kdy Eurotelu přibyla konkurence v podobě operátora Paegas (společný podnik Českých radiokomunikací a Deutsche Telekomu). Ten začal provozovat rovnou GSM síť a na trh zaútočil s předplacenými kartami Twist, které si svůj název u nástupnického operátora T-Mobile uchovaly dodnes. Po mírném zlevnění paušálů i sazeb za spotřebované jednotky se ceny prakticky zakonzervovaly až do roku 2000, kdy na trh vstoupil třetí operátor Oskar (původní provozovatel kanadský TIW, dnešní Vodafone; původní název a logo dnes připomíná jeho virtuál s předplacenou kartou Oskarta).
Oskar na dobovém vizuálu z roku 2004 láká na paušál bez úvazku
Zpočátku měl Oskar proti zavedené konkurenci výrazně horší pokrytí, protože začínal s bezplatně přidělenou GSM frekvencí 1 800 MHz, a tak noví zákazníci i přes cenově výhodnější nabídky přibývali pomalu. Trhu dlouhou dobu s nejvyšším počtem zákazníků kraloval Eurotel (později Telefónica), v roce 2005 jej ale předstihl T-Mobile, který si prvenství se 6 miliony drží dodnes. O milion méně má druhé O2 (dříve Eurotel a Telefónica). Vodafone (dříve Oskar) své manko způsobené o pět let pozdějším startem nikdy nedohnal a v současnosti obsluhuje zhruba 3,5 milionu zákazníků.
V době po roce 2005 zažívaly české telekomunikace dobu temna. Velká trojka si vymezila své území a nastolila prakticky identické tarify za podobné ceny. Vytvořil se tzv. oligopol – rigidní trh, do kterého nový hráč neměl šanci vstoupit, protože nebyly k dispozici volné frekvence. Hlavní regulátor tohoto trhu Český telekomunikační úřad (ČTÚ) v této době naprosto selhával, v krajních případech dokonce nevyžadoval po operátorech důsledné plnění dané licencemi („velká 3G loupež“) a uděloval velké množství výjimek. Operátoři nebyli nuceni inovovat a české mobilní služby v této černé epoše patřily k nejzaostalejším a nejdražším v Evropě.
Tarifní revoluce a aukce LTE
Klíčovým pro české telekomunikace byl rok 2013. Tehdy Telefónica (dnešní O2) jako první v obavách z možné tvrdší regulace a připravované aukce LTE frekvencí s potenciálním vstupem čtvrtého operátora přistoupila k zavedení flatových tarifů pro neomezené volání a SMS. Zbylí operátoři O2 urychleně následovali, jinak by mohli přijít o zákazníky. Od roku 2006 totiž funguje přenositelnost čísla, která zákazníkovi garantuje přechod se stejným číslem k novému operátorovi.
Situace s vysokými cenami a nevýhodnými tarify byla po roce 2010 dlouhodobě neudržitelná. Jako první se z oligopolu utrhla Telefónica, která na jaře 2013 představila flatové Free tarify. Druzí dva operátoři měli jen pár týdnů, aby narychlo spíchli konkurenceschopnou nabídku. Ve finále tak na trhu k žádným dramatickým přelivům zákazníků nedošlo
Druhým zásadním momentem byla aukce LTE frekvencí v roce 2013, která se povedla až na podruhé a znamenala zatím poslední reálnou možnost pro vstup čtvrtého síťového operátora na trh. Této možnosti však žádný z přihlášených nových subjektů nevyužil a cenné frekvence v pásmu 800 MHz si rozdělili tři stávající hráči.
V roce 2016 tak Česko funguje se třemi operátory používajícím vlastní infrastrukturu – T-Mobile (dcera německého Deutsche Telekomu), O2 (ve vlastnictví PPF Petra Kellnera, síť spravuje sesterská společnost CETIN) a Vodafone (člen britské skupiny Vodafone Group). V roce 2012 začali na českém trhu působit virtuální operátoři, kterých je nyní zhruba stovka. Subjekty s nejvíce zákazníky ale (spolu)vlastní až na výjimky stávající síťoví operátoři. Celkem je v Česku aktivních 14,5 milionů mobilních čísel, z toho zhruba pouze 7 % připadá na virtuály.
Ve kterém období jste začali vnímat svět českých telekomunikací vy a co je pro vás už neprožitá historie? Napište nám do diskuze.
