Můj první mobil byl Ericsson GA628 a dodnes jeho ovládání považuji za vrchol uživatelské přívětivosti. To koneckonců platí i o dalších modelech této značky, které jsem později letmo poznal. Kdo na starší Ericssony nahlížel jenom zdálky, zahlédl sotva škvíru jednořádkového displeje a nevěří mi. Ale právě toto spartánské prostředí donutilo inženýry Ericssonu vytvořit ovládání, kde záleží doslova na každém tlačítku a které se, po malém zacvičení, dá provozovat i potmě.
A proč mluvím o Ericssonu? Když jsem před dvěma lety asi na měsíc dostal do rukou Siemens, tehdy to byl telefon S10 Active, připadal jsem si, že z dobře zajetého terénního vozu přesedám do Mercedesu. Siemens S10 Active nabízel totiž stejně okázalý luxus, ale málo pochopení pro praktičnost i skutečné potřeby telefonistovy. (Přiznávám, že Mercedes jsem nikdy neřídil, takže tohle srovnání může mít poruchu.)
Pak jsem asi na měsíc nebo dva vyzkoušel Siemens C25 (tento pokus o laciný telefon byl ještě lacinější, než vypadal), až jsem s úlevou zakotvil u velmi dobré „es-pětadvacítky“.
Klady bleskem
Organizér není špatný a využijete ho přinejmenším jednou denně – po ránu, jako budíka. Infraport je příjemný doplněk a potěší nejen tehdy, když si s kolegou budete vyměňovat telefonní čísla. Dvě uživatelská tlačítka pod displejem se také hodí, třeba pro rychlou volbu čísla nebo okamžité zadání zprávy SMS. Jinak slouží vždy funkci, která je na nich v dané situaci napsaná (je to vlastně něco jako kontextové menu).
Delší dobu jsem si musel zvykat na opatrnické ovládání, která se mě neustále ptá, jestli chci zprávu opravdu smazat a jestli chci skutečně udělat to anebo ono (chvíli jsem se cítil jako ve Windows) – navíc když jednou potvrzovací tlačítko bývá nalevo, podruhé napravo (a zamítací naopak). Ale je to logické, telefon se snaží, aby uživatel nemohl nic udělat omylem a nakonec tuhle snahu kvituji s povděkem.
Jiní recenzenti to nezmiňují, ale já trvám na tom, že barevný displej má konečně použitelný a dobrý kontrast. To je vzkaz především pro majitele S10, protože u dřívějších modelů Siemensu tohle bývala bolavá záležitost. Otázka je, zda mají tři barvy na displeji svoje opodstatnění. Nicméně jistou ergonomii bych přiznal; alespoň intuitivně se totiž na displeji orientuji nejen dle schématu „nahoře–dole“, ale i „modrá–zelená“. (Takže mi připadne škoda, že nové Siemensy byly ohlášeny konvenčně monochromatické.)
Zápory ještě kratší
Letitá chyba všech Siemensů: u došlé textové zprávy nezobrazují jméno ze seznamu, ale jenom číslo! Šly ruchy, že v novějším firmwaru tohle bude vyřešeno, ale ten prý nakonec zobrazí jméno jenom u textové zprávy již uložené do paměti.
Pro mě největší slabina: výdrž dodávané baterie. Nejsem až tak velký telefonista, ale je rozdíl, pokud mobil potřebuje nabíječku dvakrát do týdne, nebo čtyřikrát. Siemens S25 čtyřikrát a já občas zapomenu „dotankovat šťávu“. Proto jsem několikrát zůstal „nahlucho“, zrovna, když jsem to nejmíň potřeboval.
A shrnutí?
Siemens S25 je malý elegantní telefon, který vychází ze svých generačních předchůdců, ale zároveň předjímá zcela novou éru u Siemensu. Nemá technické výstřelky typu ovládání hlasem nebo automatické doplňování psané textové zprávy, a když odmyslíme prohlížeč WAP (který ale ani s nejnovějším firmwarem u nás není použitelný), modem a infraport, zůstane fakt, že se telefon prostě velmi příjemně používá. Je to moc velký luxus?
Tento článek byl napsán pro časopis Mobility
