Připojte Handspring Visor do bezdrátové sítě

Modul se prodává v elektronickém obchodu Xircomu za 299 USD.

Živě komentuje: Různý počet kanálů v různých zemích odpovídá poskytovanému volnému pásmu (tzv. Generální povolení). V tomto pásmu totiž nemusí uživatel žádat o licenci na vysílání. Do této kategorie spadají i mobilní telefony, protože to jsou vlastně také „vysílačky“. Čím vyšší je integrace obyvatel v té které zemi či lokalitě, tím vyšší počet kanálů v tom místě potřebují. Japonsko má proto docela oprávněně nejvyšší počet kanálů. Přesto se může stát, že přenosová rychlost v praxi v nějakém administrativním centru se může pohybovat na úrovni maximálně 1 Mb/s. Pokud si v mnohapatrové budově s více firmami na patře každá druhá zavede bezdrátový Ethernet, potom se navzájem „potlučou“ neboli budou sdílet stál stejné pásmo. Ono sdílení znamená, že když jsou všechny kanály používané, potom se musí počkat. Bezdrátové síťové karty tak svádí mezi sebou bitvu o kanály. Prozatím se jedná spíš o teoretickou možnost, ale se vzrůstající oblibou se toto může stát realitou (a následkem toho i noční můrou).

Otevřenost výrobce Handspringu přináší své ovoce. Na Internetu je totiž k dispozici veškerá dokumentace, potřebná k vývoji rozšiřujících modulů. Tato otevřenost zákonitě musí přinést své ovoce. Vyvíjet může totiž kdokoli, nemusí to být jen gigant typu Intel. Může to být i „bastlíř“, který chce ten svůj Handspring rozšířit. Právě v této masové základně vznikají obrovské zkušenosti a někdy skvělé nápady, kterých se může ujmout některý z velkých výrobců a realizovat jej masově.

Podobná situace byla ve zlaté éře osmibitových počítačů, kdy bývalo zvykem dodávat spolu s počítačem i schéma zapojení. Za nedlouhou dobu vznikla široká paleta nejrůznějších rozšiřujících modulů. K osmibitovým počítačům tak bylo možné připojit více paměti (z původní kapacity RAM až 64/128 KB tak rázem mohly být megabajty), disketové mechaniky a nakonec i pevné disky IDE. Do naprosté dokonalosti dotlačili osmibitové počítače v Rusku a zemích bývalého Sovětského svazu. Původní Sinclair ZX Spectrum rozšířili do té míry, že je to počítač s matematickým koprocesorem, mnohanásobně vyšším taktem (dokonce měnitelným za chodu!), pevný disk je samozřejmostí.

Tato otevřenost chybí prakticky všem dnešním výrobcům PDA a handheldů. Přitom je to právě tato oblast, kde je obrovské množství jednotlivců i firem schopno a ochotno přinést nové myšlenky a výrobky. Málokdo se odhodlá zbavit se nezávislosti, zaplatit licenční poplatky za dokumentaci k něčemu, co není jisté, že bude právě takto.

Nevýhodu drahých licencí pocítil svět například příchodem MCA sběrnice firmy IBM. Od konektoru až po vlastní rozložení vývodů bylo vše navrženo skvěle, ale pro jiné výrobce byla licenční politika silně nevýhodná. Situace byla natolik vážná, že se nelíbila ani největším výrobcům počítačů. Ti se proto semknuli do tzv. Gangu sedmi a vytvořili obdobnou sběrnici, která sice nebyla tak skvěle rozložena (vyzařování, napájení atd.), ale byla zpětně kompatibilní s ISA sběrnicí. Ano, řeč je o sběrnici EISA. Ta se rozšířila ve světě nejvýkonnějších osobních počítačů té doby, ale mezi běžné stolní počítače se nedostala.

Tato zkušenost poučila jak zúčastněné, tak nezúčastněné firmy. Intel se proto rozhodl tvořit standardy tak, aby byly jednak lehce nadčasové a univerzální bez ohledu na typ počítače, jednak dostupně pro případné zájemce. Tak vznikl standard PCI, který přes své stáří (bude mu deset let!) je stále aktuální. Vždyť se stále používá jeho nejslabší podoba s 32bitovou datovou šířkou a taktem 20 až 33 MHz. To je ale už docela jiný příběh.