Proč je používání mobilu otravné?

Pokud se zajímáte třeba o webdesign, znáte zřejmě jméno Jacob Nielsen. Jedná se o uznávaného odborníka, který se na svém webu www.useit.com zabývá otázkami souvisejícími s použitelností moderních technologií. Jacob Nielsen publikoval také zajímavé výsledky průzkumu, který se zabýval otázkou, proč je telefonování na veřejnosti otravné pro lidi kolem. Výsledky průzkumu, který byl proveden Andrew Monkem a jeho kolegy z The University of York, jsou poměrně zajímavé a překvapivé. Originální článek najdete zde.

Autoři výzkumu se zamysleli nad otázkou, proč lidé považují za otravné, když někdo v jejich blízkém okolí, na veřejných prostranstvích, v kulturních institucích nebo v dopravních prostředcích telefonuje ze svého mobilu. Proto provedli následující pokus.

Namodelovali řadu běžných, jednominutových konverzací v blízkosti lidí, kteří o výzkumném záměru neměli ani tušení. V polovině případů spolu dva „herci“ hovořili přímo, z očí do očí, ve zbylých konverzacích se zapojil pouze jeden herec, který hovořil do mobilu.

Kromě toho, polovina konverzací proběhla normální hlasitostí, zatímco ve druhé polovině bylo použito velmi výrazného, hlasitého tónu. Měření hlasitosti probíhalo exaktně za pomoci přístroje, výsledky tedy nejsou v tomto ohledu nijak zkreslené.

Po skončení každé konverzace výzkumníci kontaktovali kolemstojící lidi, kteří byli nevědomky účastníky pokusu, a požádali je o vyplnění krátkého dotazníku, v němž se měli vyjádřit k právě skončené konverzaci. Teprve v tomto okamžiku se účastníci pokusů dozvěděli, že šlo o modelovou konverzaci.

Jak to dopadlo?

Než si prozradíme, jaké byly výsledky, zkuste je odhadnout. Zamyslete se, zda považujete telefonování v svém okolí za otravné. Pokud ano, máte představu, zda je pro vás telefonování více otravné než běžný rozhovor dvou „živých“ lidí? A pakliže zase odpovíte kladně, tušíte důvody tohoto jevu? Napište nám do diskuse.

Z průzkumu totiž vyplynulo, že účastníci považovali telefonování za mnohem více otravné, než rozhovor z očí do očí, kterému byli svědkem. Podrobnější výsledky jsou v následujících tabulkách: první tabulka srovnává hodnocení konverzace z očí do očí s telefonním rozhovorem (čísla znamenají průměrné hodnocení na škále 1-5, kde 1 je nejpříznivější, tedy hodnocení 1 znamená „vadilo mi to nejméně“):

	konverzace byla nápadná, znatelná	konverzace byla neodbytná, rušivá	konverzace byla otravná, obtěžující	průměr
telefonování	3,4	2,5	2,4	2,8
z očí do očí	1,8	1,4	1,6	1,6

Druhá tabulka srovnává konverzace podle jejich hlasitosti:

	konverzace byla nápadná, znatelná	konverzace byla neodbytná, rušivá	konverzace byla otravná, obtěžující	průměr
hlasitý rozhovor	3,2	2,4	2,4	2,7
běžná hlasitost	2,1	1,5	1,6	1,7

Co z tabulek vyplývá? Dva zásadní závěry:

• telefonování na veřejnosti považujeme za otravnější než konverzaci z očí do očí,
• hlasitý hovor je pro nás otravnější než normální.

Co je však trochu překvapivé: telefonování považujeme ve výsledku za víc rušivé (i když jen o zlomek) než hlasitý živý rozhovor. Stejně tak je možné z tabulek vyčíst, že hlasitý telefonní hovor je pro nás méně přijatelný než stejně hlasitý rozhovor dvou přítomných osob.

Co z toho plyne?

Autoři výzkumu se pokusili odpovědět také na otázku, proč jsou výsledky takové, jak jste si mohli přečíst v předchozím odstavci. Kromě jiného se zeptali účastníků na to, zda jim vadí vyzvánění a vůbec vyzváněcí tóny. Odpověď byla možná trochu překvapivá: vyplynulo totiž, že vyzvánění není hlavním problémem a že většinu lidí zas tak moc netrápí.

Svou roli sehrála hlasitost – hlasitý hovor byl považován za otravnější než rozhovor tichý. Autoři výzkumu v této souvislosti doporučují výrobcům mobilních telefonů, aby se tímto závěrem řídili a pokusili se zapracovat na technologiích, které umožní hovořit do telefonu tišeji. Autoři navrhují zejména citlivější mikrofony a kvalitnější reproduktory. V tomto ohledu bychom však zřejmě měli nejprve zodpovědět otázku, zda za řevem do telefonů opravdu stojí nekvalitní technologie, nebo spíše zakořeněné předsudky a mylné představy telefonujících.

Přesto však autoři dodávají, že hlasitost stále není tím hlavním problémem, proč nám třeba telefonování ve veřejných autobusech vadí víc než živý rozhovor. Podle autorů se totiž ukazuje, že telefonního rozhovoru, byť ne příliš hlasitého, si snáze povšimneme než hovoru živých účastníků.

Tento zdánlivý nesmysl (vždyť diskutují-li dva, produkují dvojnásobek hluku než jeden telefonující) by však mohl mít reálný základ: lidé jsou zřejmě pozornější, slyší-li jen polovinu konverzace. Zdá se, že pro člověka je snazší „vypnout“, „neposlouchat“, nesoustředit se na rozhovor dvou lidí, než na telefonní hovor, kde po otázce nenásleduje odpověď nebo kde naopak slyšíme odpovědi a musíme si domýšlet otázky.

Svou roli možná sehrává i fakt, že zatímco při rozhovoru dvou lidí se od nich line jakýsi monotónní, nepřerušovaný tok hlasu, telefonista střídá hovor s okamžiky ticha. Je otázkou, jak tento problém vyřešit. Možnou odpovědí jsou hlasité telefony, kde uslyšíte i volanou stranu, nicméně realizace tohoto nápadu vypadá poněkud bizarně.

A co vy?

Tolik k výzkumu zabývajícímu se otravností mobilního, veřejného telefonování. Souhlasíte s autory? Myslíte, že opravdu hraje svou roli fakt, že slyšíme jen polovinu rozhovoru? Ruší nás taková situace víc než kompletní rozhovor, kde máme k dispozici obě strany?

Co si vůbec myslíte o telefonování na veřejnosti? Považujete za rušivé či neslušné, když někdo vyřizuje své soukromé nebo pracovní záležitosti v dopravních prostředcích, na zastávkách, na úřadech, v čekárnách a na dalších veřejných místech? Děláte to i vy?