Siemens ME45 už tu s námi nějakou dobu pobývá. Jeho pevný krunýř a slušná nabídka funkcí z něho činí stále zajímavý telefon. V mých rukou si ME45 opravdu užila. Mobil plaval, létal, padal, přitom stále volal a posílal textovky. Nevěříte? Pak čtěte tento článek.
Od roku 1996 jsem vystřídal mnoho mobilních telefonů. S pietou vzpomínám na svoji první Motorolu TX770, za níž jsem vydal nemalý peníz. Každé ráno jsem ji zapínal v naději, že už to u nás Eurotel konečně „spustil“. Dočkal jsem se po půl roce. Postupem času začaly v tisku tu a tam prosakovat informace o telefonech, které si nechají líbit i hrubší zacházení. Zbystřil jsem. Konečně bych nemusel do přírody nosit mobil v igelitovém sáčku!
S takto „vylepšeným“ telefonem byla slyšitelnost oboustranně mizerná a já jsem coby řvoucí telefonista občas nechtě plašil lesní zvěř. Nemusel bych také už vysvětlovat protistraně, proč mi v telefonu pořád tak šustí. Doba pokročila a dnes jsem spokojeným majitelem Siemensu ME45. Jako každý současný telefon, i tento má mnoho předností a pochopitelně i několik nedostatků.
O své zkušenosti s ním se s vámi podělím v tomto článku. Není to však můj první telefon z kategorie odolných, proto mi nejprve dovolte malé ohlédnutí za přístroji, které jsem používal v dobách téměř zapomenutých.
Kamarádi do deště
K zamračené obloze nebo do prachu cest příliš neladí přístroje, kterým je skrz nabíjecí konektor vidět až někam k displeji. Proto jsem od počátku pošilhával po těch odolnějších. Kromě outdoor zástupců od Nokie jsem vyzkoušel snad všechny běžně dostupné. Mým prvním „odolným“ mobilem byl Siemens S10Active. Po nákupu na objednávku z katalogu a investici bezmála 12 tisíc Kč jsem k svému zklamání brzy zjistil, že tento milý přístroj jako outdoor jenom vypadá.
Byl odolný snad jen proti zrnkům prachu větším než 1mm. Po několika opravdu mírných pádech napraskla anténa. Odolnost vodě jsem neměl to srdce ani příležitost vyzkoušet. Odradil mne intimní pohled na odhalené vnitřnosti po vysunutí bočního šuplíčku na SIM kartu. Nebylo tam žádné těsnění. Po nějaké době jsem se kdesi dočetl, že tento telefon je vhodným doplňkem zejména pro majitele Jeepů. Jelikož jsem tento nevlastnil a hlavně neviděl důvod zůstávat dále u tohoto přístroje, prodal jsem jej s bolestnou finanční ztrátou dále.
Dalším přístrojem, se kterým jsem měl možnost se seznámit, byl Ericsson R250s. Tento „tank“ mezi telefony by snad vydržel i pád z nízko letícího letadla. Jeho perfektní zpracování i důkladné utěsnění si mě zakrátko získaly. Jako perličku uvádím speciální vodotěsná dvířka pro SIM kartu, která byla navíc umístěna pod důkladně těsnící baterií. Rovněž mě, jakožto příležitostného radioamatéra koncesionáře, lákala vestavěná vysílačka. Vidina telefonování zdarma byla silná, leč tvrdošíjnost přístroje ještě silnější.
V cizojazyčném návodu se psalo cosi o speciální kartě SIM. Dodnes si pamatuji jeho výborné hlasité handsfree, schopné ozvučit i menší hřiště. Tento telefon mohl být klidně prodáván jako povinná výbava potápěče. Nejen vynikající vodotěsností, ale i vahou, která však pro mne jako suchozemce byla nakonec důvodem jeho prodeje. Nebyl to zkrátka mobil do každé kapsy.
Po nějakém čase jsem u známého poprvé na vlastní oči spatřil další z odolných Ericssonů, typ R310s. V té době mi dobře sloužil R320, možná proto mi „třistadesítka“ při prvním seznámení připadala poněkud ochuzená.
Volám z vany
Nicméně záliba v odolných mobilech zvítězila a zakrátko jsem jej měl doma také. A věřte, vytrpěl si opravdu hodně. Tento přístroj byl pro mě díky reklamám na jeho výdrž hozenou rukavicí. Telefonoval ze dna zcela napuštěné vany, koupal se v kalužích i ve sněhu, padal, létal. Vydržel! Byl to dobrý mobil s vynikající pohotovostní dobou. Snad jen při práci s textovkami jsem míval občas dojem, že se jedná o švédskou pomstu zbytku civilizovaného světa.
Poměrně krátkou dobu jsem pak používal Siemens M35, který byl oproti dosavadním outdoorům skutečně miniaturní. Navenek se díky pogumování tvářil velmi odolně, při bližším ohledání však mé nadšení poněkud ochladlo. Zejména kryt baterie bych si dovolil nazvat „psychologickým“ těsněním. Jeden známý tento telefon i přes mé varování na chvíli ponořil do vody. Přežil, ale zůstal už navěky bez signálu. V tomto případě však nedávám vinu telefonu nýbrž lidské blbosti.
„Pětatřicítka“ se mi líbila vzhledově, body jí ale ubíral displej a jeho podsvětlení. S telefonem jsem často zápasil v legendárních piškvorkách. Nekoupal jsem ho, neházel s ním. Choval jsem se k němu jako k normálnímu mobilu. To byl také hlavní důvod, proč jsme se zakrátko rozloučili. Tento přístroj mě, dá-li se to tak říct, vrátil zpátky na zem, neboť po něm jsem vlastnil několik „obyčejných“ mobilů. Z nich snad jen legendární Nokia 6310 stojí za zmínku a snese funkční srovnání s mým současným mobilem, Siemensem ME45.
Je jaký je
První kousek ME45 jsem zakoupil „z dovozu“ někdy v roce 2001. Od té doby jsem vlastnil s přestávkami celkem tři nebo čtyři tyto telefony, což bylo způsobeno nikoli jejich spotřebou nebo poruchovostí, nýbrž možností je výhodně prodat. Mým hlavním kritériem při výběru bylo odolné provedení, dalším pak jeho funkce, z nichž mnohé zdaleka nepatřily mezi běžné. Siemens ME45 byl v době uvedení zkrátka napřed před většinou ostatních mobilů konkurenčních značek.
Vzhled přístroje si dovolím hodnotit jako méně přitažlivý ve srovnání s pokrevním bratříčkem S45. Oproti němu má však lépe vyřešena obě tlačítka pod displejem. Na S45 jsou, zejména u osob s většími prsty, častým zdrojem přehmatů nebo dokonce příčinou smazání rozepsané zprávy. Střízlivě a účelně pogumované šedočerné tělo ME45 mi shora připomíná jistého brouka s tykadly způsobně svěšenými podél těla. Jeho latinský ani český název si bohužel zrovna nevybavuji.