Troška bulváru: CeBIT 2001 pohledem šéfredaktora

Abych se přiznal, ještě před dvěma týdny jsem byl odhodlán poslat na výstavu CeBIT svého kolegu z redakce. Na CeBITu jsem totiž byl už před třemi lety ještě jako redaktor časopisu Computer, a představa desítek obrovských hal a obrovské plochy, kterou výstaviště v Hannoveru zabírá, mě děsila.

I přesto jsem se však zhruba týden před začátkem veletrhu rozhodl, že pojedu osobně. Výrobci mobilních telefonů totiž zabírají prakticky jen jednu halu, takže by se to dalo zvládnout. Měli jsme také v plánu nezůstávat na CeBITu příliš dlouho – dva dny jsou více než dost. A navíc jsem si chtěl na vlastní prsty „osahat“ nové mobily, o kterých zatím píšu s kolegy čistě jen podle obrázků a několika technických údajů.

Křížová výprava Computer Pressu měla celkem devět členů, z nichž byl pro MobilManii nejdůležitější kromě mě také Marek Lutonský, šéfredaktor Mobilit. Těsně před odjezdem se nám dokonce zdálo, že se na CeBIT těšíme. Po návratu si zase opět říkám – už nikdy více. Ale kdo, třeba mě to zase do roka přejde a budu se těšit jako letos.

Na cestu jsme si vyhradili celou středu a podle toho jsme také vyrazili – v sedm ráno. Cesta do Prahy probíhala v klidu, bohužel, suchá dálnice se brzy změnila v mokrou: u Prahy se rozsněžilo a sněžení vytrvalo s drobnými přestávkami celou cestu do Hannoveru. Jen se občas změnilo v déšť.

V Praze jsme naložili posledního člena posádky, Patrika Veselíka ze Živě. Auto praskalo ve švech, i když jsme byli jen čtyři. Vezli jsme tři notebooky, několik mobilů, ruční GPS pro navigaci a spoustu různého oblečení. A jak už to tak bývá, na sebe jsem v průběhu cesty oblékl sotva polovinu. Po celou cestu jsem posílal textové zprávy kolegovi, který seděl v redakci. Ten je přidával na MobilManii do našeho živého zpravodajství, které jste již určitě četli. Zde se také dozvíte, jak probíhala naše cesta až k hranicím.

Protože Marek předem cestu naplánoval v programu AutoRoute, vytáhli jsme za hranicemi opět notebook (který jsme předtím kvůli celníkům schovali) a připojili k němu GPS. Na mapě jsme tak viděli, zda jedem správně. Bohužel, i přesto se nám podařilo z nejkratší cesty sjet a mířili jsme to přímo na Drážďany, které jsme měli objet a napojit se za nimi na dálnici do Lipska. Takže jsme skončili v rozkopaných Drážďanech a nebýt GPS, asi bychom v nich bloudili hodně dlouho. Nakonec jsme se na dálnici do Lipska přece jen dostali, ale bylo to o fous.

Celou cestu samozřejmě sněžilo nebo pršelo, silnice byly mokré. A právě tehdy jsme přišli na hrůzné zjištění: německá auta nemají zástěrky na kola, takže voda za nimi stříkala ostošest. Trošku nám to připomínalo jízdu ve velmi husté mlze a občas ani nejrychlejší pohyb stěračů nedokázal brát z předního okna vodu. Jediná auta, která měla zástěrky, byla ta česká. Jenže těch jsme za celou cestu potkali jen pár.

Na polovině cesty před Hannoverem přestalo sněžit. Na chvíli jsme zastavili a Marek se náhodou podíval na přední masku auta – byla kompletně celá od sněhu; to stálo za jednu fotografii. Po zbytek cesty až do Hannoveru jsme nezaznamenali žádnou vtipnou událost, kterou by bylo potřeba komentovat. I naše ubytování na severu města jsme díky GPS našli snadno – satelitní navigace holt nemá chybu.

Ještě než jsme šli večer spát, jsme zašli do řecké restaurace kousek od domu, kde jsme bydleli. Na řeckém číšníkovi jsme se pokoušel trénovat němčinu – podle Terezy Bartošíkové, čtvrté členky osádky, mi to šlo nejlépe až po pár deci vína. Ještě že byla ale s námi, německy umí na výbornou, takže všechno proběhlo úplně hladce. U vedlejšího stolu oslavovali narozeniny, takže jsme se občas neslyšeli, a když začali zpívat Happy Birthday, přidal se Patrik se svým Živijó, živijó, mnoga leta.

Druhý den jsme vstali s dostatečným předstihem, abychom se stihli akreditovat hned po otevření výstaviště. Vlak, kterým jsme jeli až na CeBIT, byl bohužel dokonale odstíněn, takže nám nefungovala GPS. Když jsme vystupovali, připadal jsem si jak na letišti v Ruzyni – více lidí pohromadě uvidíte málokdy. Vlak bohužel zastavil na opačné výstaviště, než jsme si mysleli – u haly 13. Marek po celou cestu k branám CeBITu chytal satelity a ukládal waypointy, abychom se snáze orientovali.

Naše první cesta vedla do press centra, kde jsme odložili kabáty a zjistili, že všechny skříňky jsou již obsazeny. Z jednoho uvolněného notebooku jsem zkontroloval situaci na MobilManii a s hrůzou zjistil, že na všech noteboocích a počítačích ve středisku chybí podpora české klávesnice. S tímto vědomím jsme se rychle odporoučeli do haly 26, abychom stačili obhlédnout a osahat všechny mobilní novinky – zde totiž vystavují téměř všichni výrobci mobilů. Naše první kroky vedly jak jinak na stánek Nokie. Veškeré poznatky jsem ve stoje, v kleče nebo v sedě psal do Psiona a pak přes infraport mobilu odesílal kolegovi do redakce, který je online přidával na MobilManii. První den na výstavišti už tedy nebudu komentovat, všechno si můžete minutu po minutě přečíst v naší živé reportáži.

Večer jsme se všichni sešli v tiskovém středisku. Tereza s Thomase se jako první vydali do Hannoveru na večeři – prý něco najdou a pak nám dají vědět kde jsou. A opravdu – v době, kdy jsme odcházeli z výstaviště (před devátou), došla textovka: jeďte osmnáctkou na hlavní nádraží, sedíme tam na pivku. Bohužel, která hospoda to je, jsme se již nedozvěděli. A ani jsme to nehodlali řešit – ztratila se část výpravy, celé druhé auto. Šli napřed a nevšimli si, že si někteří z nás teprve šli vyzvednout kabáty. Když jsme dojeli na konečnou, vyšli jsme o dvě patra výše na povrch a … Tereza nikde. Posílám textovku a dostávám odpověď, že jsme měli z podzemí vyjít někde úplně jinde. Vracíme se zpět a konečně se všichni nalézáme, v pořádku a bez újmy na zdraví.

Nastal čas hledat tu správnou restauraci. Bylo něco po desáté večer, tedy nejvyšší čas někam zapadnout – neradi bychom zůstali hladem. Prošli jsme zhruba okolo deseti večerních podniků; moje nohy odmítaly poslouchat, tak mi bylo celkem jedno, kam půjdeme. Nakonec jsme skončili v docela hezké hospůdce, kde ovšem hráli německé lidovky. I číšnice chodily v jakýchsi jednoduchých krojích. Ale protože jsem si sednul, dokázal jsem to vše přežít. Všichni si dali pivo, dokonce i Marek (prý to bylo jeho čtvrté pivo v životě). Jen já si dal jablečný džus; po něm jsem se odhodlal a dal si pivo také, i když ho nesnáším. Proč? Protože mi nechutná, věděl jsem, že mi vydrží dlouho a navíc to bylo nejlevnější pití v poměru objem/cena.

Po jídle (hodně po jedenácté) jsme vyrazili na cestu domů. Bohužel, nikdo z nás nevěděl, kde bydlíme. Vydali jsme se tedy zpět k nádraží, kde jsem se rozdělili. Cestou stačil Patrik sníst ještě dvě bagety a i přesto měl stále hlad. Cestou v tramvaji jsem si četl německý Connect – krom jiného tam byl krátký článeček o Nokii 7210; prý její montáž vytvořil jeden německý student. Ze zastávky to bylo podle GPS ještě přes kilometr k domovu. O nohách jsem už vůbec nevěděl, občas jsem se musel podívat dolů, abych se ujistil, že tam stále ještě jsou. I přesto se nám podařilo trefit domů, kde jsme slastně ulehli do postele.

Druhý den bylo opět stejně hnusně jako ve čtvrtek. Probudil jsem se s velmi nepříjemnými pocity v žaludku a v hlavě – jedním slovem, měl jsem migrénu. Uff. V tomto stavu jsem opatrně snědl snídani, po které jsme se všichni sbalili. Patrik nás opustil již dříve a jel na výstaviště vlakem, zatímco my rukou nerozdílnou stěhovali naše bagáže do kufru auta. Cestu na výstaviště opět naplánoval Marek pomocí AutoRoute. V autě jsme připojili GPS a vydali se na CeBIT okrskami. Bohužel jsme nepočítali s tím, že všechny příjezdové cesty kromě dálnice (Messeschnellweg) budou uzavřeny, aby všichni museli přijet z jednoho směru. Cesta na se tedy protáhla, zvlášť proto, že policajti těsně před námi uzavřeli poslední jižní parkoviště a my bychom museli přes most najet do protisměru a jet zpět obrovskou zácpou. Proto jsme zastavili kousek od výstaviště a na CeBIT dojeli tramvají. Rada: k výstavišti nejezděte autem – zastavte blízkosti MHD a dojeďte tramvají. Je to o dost rychlejší a ušetříte si nervy.

V tiskovém centru byly samozřejmě všechny notebooky obsazeny, to nám však příliš nevadilo. Zamířili jsme k firmám, na které ve čtvrtek nezbyl čas. Opět si můžete přečíst naše zprávy z pátečního zpravodajství.

Před pátou jsme vše sbalili a zamířili tramvají do auta; oběd jsme nestihli, navíc mně bylo docela zle, tak jsem na jídlo neměl ani pomyšlení. Nejvíce krámů táhnul s sebou Patrik – zatímco já a Marek jsme sbírali pouze cédéčka s obrázky, Patrik byl obložen papíry. I druhá část výpravy odjížděla z Hannoveru v zhruba stejný čas. Bohužel, celé odpoledne pršelo a já si nechal deštník neprozřetelně v autě. Hodně jsem toho litoval, zejména proto, že z tramvaje to k autu bylo asi pět set metrů. Hannover byl docela ucpaný, proto jsme jeli opět okrskami, samozřejmě s notebookem a GPS na kolenou. Na dálnici na Magdeburg bylo plno, tak jsme jeli rychlostí šneka. Trvalo to docela dlouho, ale nakonec se kolona rozpustila. A jelo se. Opět jsem nadával na německá auta bez zástěrek, která proměnila dálnici v jednu velmi hustou mlhu.

Cesta zpět už probíhala bez větších problémů a komplikací, před Drážďanami jsme správně sjeli z dálnice směrem na Cínovec. Opět nás řídila GPS – nemohla ale tušit, že nejkratší cesta je uzavřená kvůli práci na silnici a my se museli kus cesty vracet. Na hranici jsme si museli očistit boty od případné kulhavky a slintavky; zatím na sobě žádné příznaky choroby naštěstí nepozoruji. V Dubí jsme opět viděli plné výlohy děvčat, která na nás vystrkovala jazýčky – některé stály venku a tancovaly. Občas jsme přibrzdili, abychom lépe viděli. I když nám zbyly nějaké marky, za chvilkové potěšení jsme se je nakonec rozhodli neutratit; čekala nás totiž ještě dlouhá cesta až do Brna. Tu jsem ale prospal, takže není co vyprávět. Mimochodem, obdivuji Marka, že dokázal těch 750 km odřídit bez mrknutí oka. V Brně jsme skončili zhruba o půl čtvrté v sobotu ráno.

Naše návštěva CeBITu určitě nebyla nudná – měli jsme v rukou všechny připravované mobily a ještě jsme si užili trošku legrace. S odstupem dvou dní jsem už zapomněl na únavu a bolavé nohy a zase si říkám, že bych jel i příští rok. I když hannoverské výstaviště svojí plochou připomíná letiště…