Podívejme se na výrobu obyčejných mobilů u jiných značek. Když začnu tím Samsungem, u něj osobně nepovažuju user interface za přívětivé. Vidím tam nekonzistentnost, složitosti mezi tím, kdy se do nabídek dostává levou klávesou a kdy prostředním potvrzovačem. Telefon vás hází v menu na položky, na kterých jste při minulém procházení skončili, takže není možné si jednotlivé pohyby v menu nijak zautomatizovat. Ve výsledku to znamená, že uživatel si nepřizpůsobí telefon podle svého, nýbrž se naopak musí přizpůsobovat tomu stroji - což mě jako obyčejného uživatele spíš děsí. Odhlédněme od funkcí, bez pohodlného ovládání jsou nanic, a cílovou skupinu pro tyto telefony tohle zajímá mnohem víc než funkční nabušenost. (Teď teprve vidím, jak je tahle minirecenze vlastně úplně na nic, když v ní tento základní popis chybí).
Sony Ericsson má zase problém vyprodukovat univerzální líbivku. Jeho portfolio je plné Cyber-shotů, Walkmanů, designových experimentů a low-endů s ořezanou funkcionalitou. Něco jako 6300 tam není k nalezení, éra T610 je 6 let pryč. A pokud jde o interface, flashová meníčka taky nejsou věc, co by v mobilu chtěl mít každý. Mám pocit, že se SE poslední dobou odlidšťuje, ale to je spíš můj osobní dojem.
A tímto výčtem jsem vlastně skončil, jiní výrobci se o produkci obyčejných telefonů (resp. její následný prodej u nás) nějak moc nezajímají. Oproti minulým rokům je to dost slabý výběr, takže není ani divu, že se stále vzpomíná tradiční výrobce Nokia - její konzervativní série 40 je prostě jistota prostá jakýchkoliv úletů, co by komplikovaly žití s mobilem. Nepřekvapí, nešokuje, je právě taková, jakou ji člověk čeká, léty prověřená klasika. Odraz evropského konzervatismu, proto to funguje.
